Tomáš N. si mohl soukromou léčbu dovolit díky dobře placené práci, zná ale i opačné případy.
P: Naštěstí jsem na to přišel ještě jakž takž relativně včas, takže můžu chodit do práce. Já pracuju jako programátor v IT, což naštěstí je docela dobře placená profese, takže to zvládám, ale kdybych se dostal do stavu ležáků… A takových lidí znám hodně, protože kromě toho, že se léčím, tak třeba na Facebooku jsem jeden ze správců komunity pacientů, máme na účtu zhruba 4 a půl tisíce lidí. Ty příběhy čtu denně – jakmile se lidi dostanou do stavu ležáků, nemohou jít do práce nebo mají nějakou práci ne moc dobře placenou, nebo se třeba starají o děti, což je taky poměrně velký finanční závazek, tak na to prostě nemají peníze. A samozřejmě, když se léčit nemůžou, když nemají peníze, tak se nemohou léčit, a když se neléčí, tak se ti pacienti zhoršují.
Petr D. za drahá antibiotika a další léky (užívané v u nás nezvyklém režimu a dávkování) nemusel platit soukromým lékařům. Léky mu totiž předepisovala jeho obvodní lékařka.
Eva popisuje své výdaje za doplňkovou léčbu a snahu posílit organismus poté, co se k jejím chronickým zdravotním problémům přidala ještě lymeská borrelióza.
Anička dala hodně peněz do různých doplňků. Podle ní jsou lidé, kteří se dlouhodobě potýkají s nemocí, ochotní zaplatit za cokoliv, u čeho cítí naději, že jim to pomůže.