Tomáš Ch. o borrelióze nevykládal na potkání, ale neviděl důvod o ní neříct svým blízkým.
T: A komu jste – když teď od té léčby kousek poodejdu – o té svojí borrelióze řekl, kdo to od vás věděl, že vám diagnostikovali borreliózu?
P: Rodina jo. Kamarádům taky… V podstatě sice ze začátku to bylo takové nepříjemné se o tom bavit, ale zas na druhou stranu není to nic… Spousta lidí mi říkala, že ji mělo, nebo má, nebo něco. Ale většinou to byli lidé, kteří to nějakým způsobem zachytili hned a dál neměli žádné příznaky. Asi údajně ta nejlepší varianta je, pokud vám to klíště najdou a doktorka vám okamžitě předepíše antibiotika. Tak je to ta nejlepší volba. Ale zase někdo říká, že zbytečně a proč. Ale pokud podle mě ty borrelie tam začnou, tak je dobré je hned zničit v zárodku. Takže to si myslím, že je to správné. Ale to je jenom můj názor.
T: A uvažoval jste o tom třeba, jestli to lidem říkat, nebo neříkat?
P: Samozřejmě. Určitě to nevykládám na potkání, ale lidem, kterým můžu věřit nebo se kterými se znám… Známým dobrým a tak není důvod to neříct.
T: Setkal jste se s nějakou zajímavou reakcí? Nebo spíš to lidi berou, že je to taková docela běžná věc?
P: Tak někdo to bere, jak říkáte, jako běžnou věc a někdo řekne: Wow, a co teď budeš dělat?
T: Jak to na vás působí třeba? Nebo zapůsobila na vás nějaká reakce víc někdy?
P: Vím, jak na tom jsem, a věřím tomu, že se s tím nějak poperu.