Michal se setkával s kladnými a podpůrnými reakcemi.
P: aspoň teda v mém pracovním kolektivu ve chvíli, kdy člověk řekne, že má borreliózu, tak jsou na mě všichni hodní.
T: To je další otázka, na kterou jsem se chtěla zeptat. Jak to vlastně lidi v tvém okolí přijali? Jednak jaká byla tvoje strategie, komu všemu jsi to řekl, jak ses ohledně toho cítil? Jestli je to něco, jak když člověk sdělí, že má chřipku, nebo jestli jsi zvažoval třeba, komu to říct, a pak taky, jak se ti lidi chovali?
P: Musím říct, že v případě borreliózy jsem neměl nějaké omezení. Takže když se někdo zeptal, proč beru antibiotika nebo proč zrovna sedím s nimi v restauraci a nepiju pivo, tak jsem jim řekl, že beru antibiotika spojená s borreliózou. Je pravda, že ty reakce byly od lidí takové jako: „Ježišmarja, ty bláho, borrelióza, jseš v pořádku?“ Takže myslím si, že ta borrelióza má hodně… hodně je to takový ten strašák, hodně se toho lidi bojí. Ale jinak reakce byly: ať je všechno v pořádku, ať se z toho vyléčím. Neměl jsem s tím žádný problém, sociální, vůbec.