Tomáši M. borrelióza na čas zkomplikovala veškeré vztahy a vzala osobní a společenský život. 

---

Tomáš M.

• Věk v době rozhovoru:  34 let
• Věk v době diagnostikování: 29 let
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, alternativní, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: A jak jinak… Třeba ta borrelióza musela hrozně moc ovlivnit váš takový ten soukromý vztahový život.

P: Můj osobní život se rozpadl díky borrelióze. Protože samozřejmě pokud nemáte čas na partnera, protože chodíte do práce, ale pak přijdete domů a jste protivný a nechcete se s ním bavit, a půl roku nebo rok ani nikam nechodíte, tak s vámi nikdo nebude. Prostě to skončí.

T: Takže teďka vlastně ten stacionář…

P: Prostě skončí. A i partnerský život se pak spravil, už teď je zpátky. Ale to byla krize. Vůbec, víte co, u té nemoci je nejhorší nakonec to, že vy ráno vstanete a třeba jste doma a řeknete si: „No, je mi dobře, tak jo.“ Slíbíte tomu partnerovi něco, nebo slíbíte i kamarádům – mně se to stávalo často –, a pak byli všichni už na mě naštvaní. Jenomže, většinou lidi žijou odpoledne nebo večer, protože jsou dopoledne v práci. A i když jsem si třeba myslel ve tři hodiny, že ve čtyři s někým půjdu, vám se udělá za půl hodiny tak blbě. To byl typický stav. A vy nejste schopný nikam jít. Vy se chcete bouchnout, chcete ležet a spát, protože je vám blbě. A s tím jsem narážel u všeho. U partnera s problémem, u kamarádů, u rodičů. Protože jak jsem byl u rodičů na nemocenské, tak naši nemají auto, takže s maminou třeba na nákupy nebo takhle, tak jsme se domluvili ve tři, že ve čtyři pojedeme. A za deset čtyři přišla oblečená mamina a já jsem říkal: „Mně se udělalo tak blbě najednou.“ A když to těm lidem uděláte, tak jsou ale naštvaní. A samozřejmě i to vaše okolí vám zase takhle nevěří všechno. Říkají: „Ty jsi taky hypochondr.“ Že simulujete a že vás to baví. A že vás baví jíst antibiotika a že vás nebaví chodit do práce. Takže říkám, furt vypadáte jako zdravý člověk. 

T: Jak lidi reagovali vůbec na to, že máte borreliózu a že s ní máte takové problémy? Jaké byly teda reakce toho okolí?

P: Reakce? Řekl bych, že lidi si nepřipouštěli – za a) že bych mohl být nemocný, za b) že by mi to mohlo dělat takové problémy. Takže spíš ty reakce ze začátku byly takové, že něco mi možná je, ale není to tak hrozné. Ono je to možná tím, i já že jsem to takhle nevnímal. Víte, ono na té nemoci je zajímavé to, že vy se v ní zacyklíte. Protože když se dostanete do té chronické fáze, tak vy si pomalu zvykáte na to, že ten standard, který máte teď, je váš životní standard. A že takhle to je. Že je normální, že ráno vstanete a že vás bolí hlava. Že je normální, že ráno vstanete a tady vás bolí kloub. Nebo že v noci se budíte. Vy si pomaličku, když je to tak dlouho, už neumíte uvědomit, jaké to bylo před tou nemocí. Že ten život byl úplně jiný, že vy jste fungoval úplně jinak. Že jste vůbec tyhle problémy neměl. Protože ty problémy se už stávají takovou součástí života, že už je berete, že to tak je. A tam je strašně důležité fakt si nad tím zapřemýšlet, když vám někdo říká: „Tobě nic není.“ Nebo: „To nic není.“ Vrátit se zpátky k té paměti, do toho před tou nemocí. A tam uvidíte, že jste byl jiný člověk, že jste fungoval jinak, že jste zvládal věci úplně jinak a že tohle není normální. A to okolí, tak jsou dvě možnosti. Buď vám to okolí uvěří, nebo neuvěří, ale bere to v potaz, že to takhle je a že takhle to teď máte. Anebo se s tím okolím musíte rozejít, protože je to pro vás náročné. Hádat se s někým o tom a být s tím v nějakém osobním kontaktu, hádat se s ním o tom, že nejste nemocný nebo že za to… nemá smysl. Takhle skončil ten můj vztah, že já sem nakonec už řekl: „Já už s nikým být nechci, dejte mi všichni pokoj, já chci být sám, v klidu, doma, nahoře – postel, vstanout, najíst se a prostě nikomu neslibovat… A jestli mě někdo chcete vidět nebo se mnou být, tak prostě přijďte, ale je to takhle.“ Říkám. A jinak, já už jsem nechtěl s nikým nic mít, s nikým být, prostě hotovo. Protože na to nemáte už pak sílu.