Mirčiným nejbližším trvalo, než pochopili, že je opravdu nemocná.

---

Mirka

• Věk v době rozhovoru: 54 let
• Věk v době diagnostikování: 51 let
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T:  Co nejbližší rodina?

P: Ze začátku… Takový ten úplný začátek, kdy mně bylo úplně nejhůř, tak to bylo hodně divné, protože to vůbec nezvládli. Ani dcery, ani manžel. Já jsem fakt ležela jak lemra a nebyla jsem schopná. Já jsem nejedla, já jsem nemohla ani jíst, maximálně jsem pila vodu nebo čaj. Ale já jsem třeba vůbec ani nedokázala sejít dolů do kuchyně nebo tak. Takže jsem byla odkázaná na to, jestli někdo přijde vůbec a donese mi čaj. Tak ta jedna dcera teda jo, ta došla a ten čaj mi donesla. Ale když nebyla doma, tak jako jsem ani ten čaj neměla. Jako nic.

T: A to tomu nerozuměli nebo nevěřili… 

P: Ne, ne.

T: … že je vám tak zle?

P: Ne, asi ne. Já jsem vždycky byla strašně hyperaktivní a vždycky jsem se o všechny starala a nějak tohleto moc nechápali.

T: A bavili jste se o tom třeba pak někdy později?

P: Bavili, ano, bavili. A já jsem pak po několika měsících, když už to trvalo, měla pocit, že už to teda manžel pochopil, to, co mi je a jak mi je. A přijela kamarádka a manžel ji šel pak vyprovodit na vlak a ona mi pak psala: „Tak jestli si myslíš, že on pochopil, co a jak ti je, tak ne.“ Prý si myslí, že jsem v přechodu a jsem líná. A já jsem úplně zůstala zírat.

T: Jak na to přišla?

P: No, on jí to řekl. On jí to řekl. Takže já jsem jí říkala, že už konečně on snad pochopil, že mám borreliózu a co a jak. Ale ona to nepochopila ani moje máma. Pořád mě nutila někde něco dělat a někam chodit a něco. Že její doktorka jí řekla, ať jdu k ní, že ona mě vyzdraví raz dva. A že si vymýšlím. Až potom, když jsem začala chodit k neuroložce, kterou mi dohodila moje máma – a moje máma jí věřila –, tak teprve tehdy – a ještě od toho jednoho doktora – pochopila, že to je fakt vážná nemoc. Do té doby jsem pro všechny byla jako lemra, která nechce chodit do práce a fláká se.

T: To muselo být hrozné.

P: Hrozné, hrozné.

T: Psychicky. 

P: Tenkrát právě taky všichni na mě, že ať se seberu, že jsem psychicky… A takové. Tak jsem se objednala na psychiatrii, kde jsem říkala, ať mi řeknou, jestli nejsem blázen, jestli si to nevymýšlím, jestli si to nedělám sama, nevsugerovávám. A ta doktorka na mě koukala a říká, když jsem jí ukázala papíry… Ona nejdřív mi řekla, co od ní chci, a takové. Nebyla moc příjemná na první pohled, ale pak, když si prohlídla ty papíry, tak říká: „Ale vy jste nemocná, vy nejste blázen. Vy máte psychické problémy možná z toho, že je vám zle, ale není to obráceně.“

T: Říkala jste to doma pak třeba? Nebo ukazovala jste ten nález?

P: Jo, jo. A teprve v té době to vlastně i moji rodiče, nebo moje máma a manžel… To už manžel v té době chápal, že je zle. Ale moje máma dlouho ne.

T: Přehodnotili to potom nějak, třeba ta rodina, měli třeba tendenci se nějak omluvit za to, že vám to… 

P: Ne, ne, to ne. A manžel, nějak jsme se o tom jednou bavili – ale to už je taky dávno –, nějak to nemohl pochopit. Ale já to asi chápu, že to nemohl pochopit. Ono, kdo to nezažil, tak to nepochopí.