Lindin syn má od narození diagnostikovanou těžkou vadu sluchu. Pro kompenzaci sluchového postižení nosil sluchadla, sluchová vada se však i nadále zhoršovala. Jedinou možností byla implantace, která proběhla v necelých třech letech věku.
Po diagnostikování sluchové vady Linda vyhledala péči psychologa, nyní je s handicapem svého syna smířená. Sluchové postižení syna rodinu podle Lindy nijak zvláště neomezuje. Lindin syn s matkou komunikuje znakovým jazykem, kterým se dorozumívá i ve školce, v níž je spokojený a má zde kamarády.
Linda je maminkou syna, který má těžkou ztrátu sluchu. Vada sluchu mu byla diagnostikována od narození po sérii vyšetření, v rámci kterých se také potvrdila genetická příčina sluchového postižení. Lindin syn začal pro kompenzaci sluchové vady nosit sluchadla, na která si rychle zvykl, avšak Lindě se zdálo, že se u něho pozastavil vývoj řeči. Po dalším vyšetření vyšlo najevo, že sluchová ztráta se nadále zhoršuje a jako poslední možnost kompenzace sluchu se jevila implantace, kterou Linda začala ihned řešit.
Kochleární implantace proběhla ve třech letech. Operace byla sice úspěšná, nicméně přinesla komplikaci v podobě poškození nervů v části obličeje. I přes pravidelné rehabilitace následky dosud přetrvávají.
Chlapec nemluví, v komunikaci se synem Linda používá znakový jazyk. Syn nyní navštěvuje mateřskou školku pro děti se sluchovým postižením, kde je spokojený a má zde kamarády. Linda nepracuje, aby se mohla plně věnovat synovi. Za tím účelem také pobírá sociální příspěvek na péči. Zpočátku využívala služeb rané péče, nyní se synem dochází na logopedii a rehabilitace.
Vada sluchu je podle zkušeností Lindy spíše problémem sociálním než zdravotním. Svého syna vnímá jako každé jiné dítě, ke kterému je pouze nutné přistupovat individuálně, především v oblasti komunikace. Linda se snaží, aby její syn nebyl navzdory handicapu izolován od svých vrstevníků a byl do budoucna plně soběstačný.