Více o paní Ritě a Marii

Marie i Rita se cítí stále duševně mladé, stáří si ale začínají uvědomovat na selhávání vlastního těla a častějších bolestech. Paní Marie vnímá, že občasné bolesti k vysokému věku patří. Když se objeví, namaže si bolavé místo mastí, lékům se snaží vyhýbat. Pro paní Ritu jsou léky nezbytné. Trpí onemocněním plic a musí pravidelně navštěvovat lékaře. Ve stáří se jí také zhoršil spánek.

Obě dvě zaznamenaly sníženou výkonnost. To, co dříve zvládly hravě, již nemohou dělat. Paní Marie říká, že se s tím někdy pojí pocit beznaděje. Zhoršila se jim také paměť, občas si nemůžou vybavit jména. Paní Rita se proto snaží trénovat mozek luštěním křížovek, Marie zase četbou.

Obě vnímají, že se jejich život po odchodu do důchodu změnil. Paní Marie konec pracovního života vnímala pozitivně. V práci musela hodně cestovat do zahraničí a už to pro ni bylo vyčerpávající. Je ráda, že už nemusí podstupovat pracovní dril. Uvědomila si také, že čím je starší, tím spíše si uvědomuje, že nemá cenu se nad některými věcmi rozčilovat.

Paní Rita odchod z práce snášela hůře. Ve 40 musela ze zdravotních důvodů na nemocenskou a měla dlouhou dobu jen vycházky. Když přešla do starobního důchodu, musela si zvyknout na to, že může chodit ven, kdy chce. Zjistila, že jí práce vymezovala život, což ji vyvedlo z míry. Pomohla jí známá, která ji přivedla k šití. Od té doby se mu věnuje, což je pro ni smysluplná naplň každodenního života. Ráda tím pomáhá druhým.

Po odchodu do důchodu se začaly stýkat s menším okruhem lidí než dřív. Jako pozitivum však vidí to, že se v důchodu mohou vídat jen s těmi, se kterými chtějí. Paní Rita má vždycky radost, když se za ní zastaví vnoučata nebo syn. Jako dvojčata jsou si Marie s Ritou velmi blízké a navzájem poznají, když lžou, proto jsou k sobě raději upřímné. To jim chybí při komunikaci s jinými lidmi, kteří mívají tendenci k přetvařování, nové vztahy tedy spíše nenavazují. Vídají se ale s několika přáteli, kteří bydlí v okolí.

Na stáří se z bytu přestěhovaly do domku se zahradou, v paneláku neměly klid a dostatečný prostor. Radost jim dělá práce na zahrádce, i když je to náročné, vždy je to nabije energií. Kromě péče o dům chodí na procházky. Pro paní Marii jsou obzvláště důležité, jako pošťačka chodila 16 km denně a v důchodu by jí to chybělo. I když obě dvě cítí, že potřebují dostatek pohybu, už toho nevydrží tolik jako dřív.

Díky tomu, že jsou dvě, dobře zvládají také ekonomickou situaci, žijí skromně. Jsou vychované v hesle: “Co nemáš, nepotřebuješ.”.

Důležitá je pro ně v životě katolická víra. Na paní Ritu působí kostel uklidňujícím dojmem. Cítí v něm kladný náboj a dokáže se v něm uklidnit a přestat vnímat, že ji něco bolí.

Budoucnost se snaží plánovat adekvátně věku, skromněji. Přály by si, aby byly nadále schopné starat se o zahrádku a chodit na procházky. Paní Rita navíc přemýšlí, že by začala studovat univerzitu třetího věku. Do budoucna se obávají ztráty soběstačnosti a možného propuknutí demence. Raději by zemřely před tím, než je něco takového potká. O konci života teď přemýšlejí častěji než dříve. Marie říká, že zemřít ještě nechce, myslí ale, že se člověk dopracuje ke smíření se smrtí postupně. Nedokážou si představit, že by některá z nich zemřela první, přály by si odejít z tohoto světa stejně, jako na něj přišly – společně.

Podle paní Rity by mělo být stáří o vyšších cílech, než jen nakoupit a uvařit. Proto ráda pomůže druhým tím, že jim něco ušije. Vnímá ve svém životě smysl.

Mladým lidem by Rita s Marií doporučily, aby zahrnovali svoje ratolesti láskou namísto kupování hromady dárků.