Více o paní Květoslavě

V mysli si paní Květoslava stále nepřipouští, že by byla stará. Stýká se hlavně s lidmi středního věku a připadá jí, že jsou to její vrstevníci. Má navíc pocit, že má na svůj věk docela moderní názory. Pociťuje ale velký úbytek  fyzických sil. To, že už jí je hodně let, si uvědomila až v sedmdesáti, dochází jí to také tehdy, když říká: “To za mladých let nebylo.”. Nedávno se po dlouhé době viděla v zrcadle a vůbec se nepoznávala – bez zubů se jí propadly tváře, narostly jí také dlouhé vlasy.

Paní Květoslava je již dva roky ležící a je závislá na péči ošetřovatelů. I když už dlouho nechodí, zuby nehty se snaží trénovat, aby se znovu postavila na vlastní nohy. Věří, že bude na světě ještě dlouho a nechce jen ležet v posteli.

Říká, že i když člověk stárne, je důležité snažit se žít pořád stejně. Nemá se ohlížet na to, kolik má vrásek nebo jestli má šedivé vlasy. Dobré stárnutí podle ní je, když se člověk přijme a udělá z toho přednost.

Za nejdůležitější považuje aktivitu. Říká, že člověk by měl cvičit tělo, aby nezchátralo. Měl by se také snažit být v obraze a orientovat se v základních věcech – třeba vědět, kdo je americkým prezidentem. To mu pomůže udržovat mozek. Radí, že je dobré zajít do kina, a když člověk nemůže, tak se místo toho podívat na záznamy divadelních her v televizi.

Oproti mládí teď paní Květoslava méně jí, aby byla hubenější. Nedělá to tolik kvůli vizáži, jako kvůli potřebě být lehčí, aby ji nohy unesly, a aby jí mohli ošetřovatelé snáze pomáhat v chůzi. Podle paní Květoslavy je však důležité, aby ženy o svůj vzhled pečovaly. Nejdůležitější to podle ní je kolem 40 let. Ženy v tu dobu začínají stárnout i psychicky, je to období, kdy se to “láme”. Neměly by se vymlouvat na špatnou postavu po dětech a dopustit, aby tělo “zbabovatělo”.

Má dobré kamarády, se kterými jsou k sobě hodně otevření a může s nimi mluvit o všem. Většinou jsou to mladí lidé.  Někdy si říká, že je dobře, že nemá rodinu, má pocit, že lidé mimo ni jsou k ní možná slušnější a hodnější.

Dny paní Květoslavě splývají, má stále stejný režim. Střídají se u ní pečovatelky, pomáhají jí se stravováním, hygienou, úklidem nebo cvičením. Přes den si cvičí na posteli, dívá se na televizi a po obědě si zdřímne.

Paní Květoslavu těší, když je schopná přečíst televizní program, přijdou za ní přátelé, když něco dobrého sní a nebo když se v její každodenní rutině vyskytne nějaká příjemná změna. Velkou radost má, když se jí povede udělat 2-3 kroky bez větší pomoci druhých.

Do budoucna se těší, až pojede na vozíku s kamarádkou do parku nebo na divadelní představení. Podobná cesta je pro ni vždy náročná a znamená také úpravu režimu, např. předem nesmí pít, aby nemusela během cesty na toaletu. Těší se, až jí laserem spraví oči, aby si mohla dočíst rozečtenou knihu. Má v plánu si časem sama uvařit knedlík a zelí, protože jí nechutná to, co nyní musí jíst. Přeje si, aby jednou zemřela bez bolesti a netrápila se strachem.

Důležitý je pro ni smysl pro humor. Říká, že člověk nesmí život brát moc vážně, je dramatický sám o sobě. V životě se snaží nebát toho, co přijde, a moc to nerozebírat. Jejím krédem je “Necháme to koňovi, on má větší hlavu.”. Snaží se žít tak, aby se za sebe při zúčtování nemusela stydět.