Více o panu Václavovi

Pan Václav byl dříve aktivním sportovcem a ještě v 60 letech jel svůj poslední závod na lyžích a o jednu setinu vteřiny skončil čtvrtý. Sportu se věnoval odmalička a do života mu přinášel radost. Těšil se, že v důchodu bude mít na sport více času. Před přibližně třemi roky se však začaly objevovat pohybové potíže. Jeho fyzický stav mu dělá v současnosti největší starosti – v jednom koleni má endoprotézu a s tím spojené velké bolesti. Ty se snaží zvládat pevnou vůlí a optimistickým myšlením, i když je to velmi náročné. Naději upíná k operaci kolene, která ho čeká.

V minulosti již měl výměnu kloubu podstoupit, byl dokonce hospitalizován a prošel předoperační přípravou. Až při vizitě před samotnou operací mu však bylo řečeno, že pro svůj věk nebude operován. Přál by si, aby zdravotníci neházeli všechny seniory do jednoho pytle a při zákrocích zvažovali kondici každého z nich. Každému by měla být věnována taková péče, jakou si zaslouží.

Protože už se nemůže sportu věnovat aktivně, zbyly panu Václavovi jen vzpomínky na sportovní zážitky a cesty do zahraničí, které podnikal se svou ženou. Ještě před dvěma lety hrál s kamarádem tenis, ale teď už by to bylo pro oba náročné. Místo sportu se teď stará o zahrádku a stejně jako jeho manželka propadl křížovkám. Rád si také zajde do sauny, která ho vždy psychicky zdvihne.

V životě je pro něj důležité starat se o rodinu, v současnosti hlavně o nemocnou ženu. Radost mu dělá také péče o jejich pejska. Se vztahy v rodině je spokojený, říká, že jeho dcera je bojovnice po něm. Kromě rodiny se stýká se svými přáteli, jednou za rok chodí na třídní srazy. Nové vztahy už nenavazuje.

Pokud by to šlo, rád by se ještě podíval po světě. Ještě před rokem byl na poznávacím zájezdu v zahraničí. Cesta pro něj byla už náročnější než dřív. Měl s sebou ale hůlčičku, která mu pomáhala v chůzi, a byl odměněn krásnými zážitky.

Pan Václav věří v Boha, ale říká, že víru má v sobě, do kostela na mši chodí nerad. Raději si tam zajde sám, aby se mohl soustředit a popovídat s lidmi, kteří ho již opustili. I když ztratil během života některé blízké, říká, že život musí jít dál a člověk se nesmí nechat strhnout negativními myšlenkami.

Když byl mladý, nemyslel moc na to, že jednou zestárne. Nikdy si nepředstavoval, že bude tak dlouho živ, protože jeho rodiče zemřeli mladší. Je vděčný za to, že tady ještě může být. Mrzí ho, že mladí lidé neberou na staré lidi ohled. Říká, že by si měli uvědomit, že jednou budou také staří a měli by mít více úcty ke starším lidem, nebýt arogantní a třeba je pustit sednout.

Pro stáří je podle pana Václava důležitá dobrá nálada a pozitivní myšlení. Říká také, že je důležité zůstat aktivní. Jak člověk přestane být aktivní, přestane podle něj žít.