Paní Jiřině B. je 93 let, žije doposud sama v bytě a denně ji navštěvuje její syn. Je babičkou dvou vnoučat. Před odchodem do důchodu pracovala ve zdravotnictví. V důchodu ještě asi 2 roky pracovala jako průvodkyně. Paní Jiřina vnímá svůj život jako smysluplný, navzdory fyzickým a smyslovým omezením, které jí stáří přináší.
Paní Jiřina bývala zdravá a aktivně sportovala jako sokolka. Ve stáří trpí postupným zhoršováním smyslových schopností (zraku, sluchu), omezením pohyblivosti a zapomnětlivostí. Překonala dva infarkty a užívá léky na srdce. Navzdory smyslovým a pohybovým omezením si snaží zachovat samostatnost v běžných denních činnostech – oblékání, stravování, umývání nebo uklízení.
Na stáří se jí líbí, že je klidnější a nic ji nevyvede z míry. Je rozvážnější a má více času na přemýšlení. Představuje si různé situace z minulosti a vymýšlí si různé příběhy. Přijímá věci takové, jaké jsou – i s omezeními, které jí stáří přináší. Denně ji před cestou do práce navštěvuje syn, vídá se také s vnoučaty. Jiné kontakty kromě členů rodiny neudržuje.
V průběhu dne se dívá na televizi, číst už kvůli zhoršenému zraku nemůže. Pohyb pro ni byl dříve velmi důležitý, aktivně sportovala, ještě před rokem si pravidelně cvičila různé sestavy. Po infarktu se ale už cvičení nevěnuje. Omezení pohyblivosti ji trápí a dráždí, obává se úplného omezení a neschopnosti postarat se o sebe.
V životě považuje za nejdůležitější vyrovnanost, schopnost poradit si s různými situacemi a umění přijímat věci takové, jaké jsou. Co se týká stárnutí, lidé by se podle ní měli snažit zachovat úroveň a důstojnost starého člověka, chovat se k němu zdvořile a vytvořit mu důstojné prostředí, blízké tomu, na co je zvyklý.