Hanka měla pochybnosti, že se synem není vše v pořádku, už ve velmi raném věku. Syn dostatečně nereagoval na sluchové podněty. Těžká sluchová vada mu však byla diagnostikována teprve ve dvou letech. Pro kompenzaci sluchové ztráty začal nosit sluchadla. S nástupem na běžnou základní školu přešel na sluchadla s bezdrátovou technologií.
Přestože integraci syna mezi slyšící kolektiv dětí vnímá Hanka pozitivně, uvažuje nyní o střední škole pro sluchově postižené, kde by si osvojil znakový jazyk jako „záložní“ komunikační systém. Pro případ zhoršení sluchové vady je pro syna do budoucna otevřená i možnost implantace.
Velmi brzo začalo být Hance divné, jak její syn reaguje na zvuky. Začala si více všímat jeho reakcí na jednotlivé sluchové podněty. Nakonec se obrátila na pediatra, který Hanku ubezpečil, že synův sluch je v pořádku. Když synovi byly dva roky, Hanka trvala na dalším vyšetření sluchu. Po vyšetření BERA se u něj prokázala těžká vada sluchu. Pro kompenzaci sluchové ztráty syn začal nosit sluchadla, která zpočátku odmítal. Postupem času si na ně zvykl. V budoucnu by syn mohl podstoupit implantaci, ale prozatím jsou pro něj sluchadla dostatečná.
Od počátku zjištění diagnózy se Hanka synovi naplno věnovala. Formou různých her a aktivit podporovala jeho řečový rozvoj. Syn rád čte, čímž si nadále zvyšuje slovní zásobu. Hanka připouští, že péči o syna věnuje velké množství času, a to i na úkor staršího syna, který je slyšící.
Když se Hanka rozhodovala, která mateřská škola bude pro syna nejlepší, padla volba na školku pro sluchově postižené. Pro osvojení mluvené řeči syn posléze předškolní docházku kombinoval s docházením do běžné mateřské školy. Při nástupu na běžnou základní školu se objevily potíže s chováním. Synovu nepozornost a neklid Hanka přikládala nejprve sluchovému postižení. Postupem času se u syna diagnostikovalo ADHD. S podporou asistenta pedagoga Hančin syn zvládá školní docházku bez větších problémů. Ve výuce využívá systém bezdrátové technologie, který mu Hanka pořídila. Synova integrace mezi slyšící kolektiv žáků byla úspěšná. Hanka však přemýšlí o střední škole pro sluchově postižené, kde by syn přišel do kontaktu se znakovým jazykem.
Hanka dlouhou dobu nepracovala, se synem chtěla trávit co nejvíce času, dokonce se začala učit znakový jazyk. Od začátku usiluje o to, aby syn nabyl potřebné kompetence důležité pro život. Podle Hanky sluchová vada syna limituje zejména ve volném čase, kdy se nemůže věnovat takovým sportům, které by ho lákaly. Hanka ostatním rodičům dětí se sluchovým postižením radí, aby pro zvládnutí situace vyhledali pomoc a podporu ať už mezi odborníky, či u svých blízkých.