Petr E. se potýkal s tzv. mozkovou mlhou. V každé práci měl problémy s otupělostí, zpomaleností a neschopností se soustředit, často dělal chyby.
P: To projasnění myšlení, to mívám tak většinou 5 až 10 dnů. A max. dvakrát jsem to měl jenom přes těch 10 dnů, nebo 12 a 14 dnů. A pak mám většinou měsíc a půl, nebo až dva měsíce právě ten tlak v hlavě, jsem hrozně otupělý, většinu času prostě proležím, nemám vůli vůbec k ničemu. Ale ono ani fakt nic dělat nejde, když nejde uchopovat ty informace a věci a nemůžete pohotově myslet. V každé práci, kterou jsem zkusil, jsem měl hrozné problémy, že jsem byl zpomalený, nesoustředěný, dělal jsem zbytečné chyby, nedokázal jsem se nic naučit.
Tomáš Ch. pracuje na počítači. Když mu brněly prsty, byla jeho výkonnost nižší, pracovní omezení pro něho však nebylo nijak extrémní.
Michal na sobě nepozoroval výraznější únavu, takže práci vysokoškolského učitele zvládl vykonávat i během propuknutí a léčby borreliózy.
Tomáš P. zvládal práci díky tomu, že je podnikatel a „sám sobě šéfem“. Navíc měl kolem sebe schopné lidi, kteří některé úkoly převzali.
Petr D. zvládl nejhorší fázi nemoci bez pracovní neschopnosti i díky tomu, že v daném období zrovna u jeho zaměstnavatele přechodně klesl požadavek na výkon.
Dagmar její šéf a kolegové podrželi i v době, kdy ještě nevěděla, že je právě borrelióza příčinou potíží, které ji občas vyřadí z práce.
Programátor Tomáš N. zvládal práci na plný úvazek díky častému využívání home officu a pozdějších příchodů. Nemoc ho také naučila upřednostnit zdraví před kariérním růstem.
Tomáš M. v určité fázi onemocnění nezvládal už nic jiného než práci, která ho velmi vyčerpávala. Nad jeho síly bylo i dojíždění, takže v kanceláři dokonce i přespával.
Mirka si snažila vše naplánovat a svých plánů se držet. Kvůli přílišné zátěži pak ale často kolabovala.
Petr E. se potýkal s tzv. mozkovou mlhou. V každé práci měl problémy s otupělostí, zpomaleností a neschopností se soustředit, často dělal chyby.
Petra se kvůli příznakům tzv. mozkové mlhy špatně soustředí a všechno po sobě musí stále kontrolovat. Pracovat je pro ni velmi náročné, s pomocí léků to jde lépe, ráda by však fungovala bez nich.
Jana vnímala přiznání invalidního důchodu jako vysvobození, ale zároveň měla obavy ze závisti nebo posměchu druhých.
Aneta kvůli neprodloužení pracovní neschopnosti dala v práci výpověď a zaevidovala se na úřadu práce.
Jarda se po opakované pracovní neschopnosti v nepříznivém zdravotním stavu rozhodl dát v práci výpověď a zůstat na úřadu práce.
Alena měla nárok na pracovní neschopnost, přes velké bolesti se však vrátila ke své práci. Cítila totiž, že je jí tak lépe, než když se doma o samotě celý den soustředí na své zdravotní problémy.