Ivana žije společně s manželem a jejich dvěma syny. Zanedlouho po narození prvního syna si začala všímat nestandardnosti jeho vývoje. Odmítal kojení a byl velmi plačtivý. Byla mu diagnostikována neurofibromatóza a v období, kdy začal chodit, bylo diagnostikováno ADHD. V čase natáčení rozhovoru bylo chlapci 13 let a byly odhaleny diagnózy další: obsedantně-kompulzivní porucha, mentální retardace a deprese. Na všechny psychické poruchy užívá chlapec medikaci. Ivana prošla se synem mnoho diagnostických a psychologických zařízení. S těmito zařízeními má Ivana pozitivní i negativní zkušenosti. Z péče o syna je velmi vyčerpaná. Odpočinkem je pro Ivanu práce pedagožky. Užívá si výuku dětí bez zdravotních obtíží.
Má vynikajícího třídního učitele. Je to soukromá základní škola, alternativní škola. Takže syn teď zrovna při výtvarce nemaluje podzim, ale vytváří si dvoumetrovej, kříž z hřebíků, protože zrovna probírali náboženství a dělá tam kříž na občanskou výchovu, tak ho to nechají dělat. Nebo nehroutí se z toho, když, když syn si přinese vopelichanej klacek. Člověk vidí, jak to funguje, protože teď zrovna syn přišel a říká: “Pan učitel mi říkal, piš půlku diktátu, a já jsem mu chtěl udělat radost, napsal jsem ho celej.” A to bylo pro mě největší odměna, protože nejhorší nepřítel je pro něj tužka, cokoliv napsat. Udělal to přesně proto, že má pochopení pro ty jeho libůstky a je schopen se bavit o tom, jestli tenhleten lišejník našel tady na tej mezi nebo na jinej mezi. A baví se s ním. A na tohohle učitele se nám i dobře učí. Když bude písemka, tak vím, že to bude s menším bojem než na učitele, kterej si jede jen to svý a pracuje s tím řevem nebo s tou tvrdou dominancí.