Ivana popisovala komplikovaný vztah mezi jejími syny.
P: Museli jsme předělat byt. To že by synové byli pospolu, to… Říká se, že průměrný sourozenci každou sedmou, osmou minutu dojde, když jsou v místnosti, ke konfliktu. Tak u nás je to každou druhou vteřinu, kdy (jméno syna) ten konflikt spíská. On dožene kohokoli do toho, že začne bejt rychlá akce. A druhej syn, tím, jak je takovej, opravdu dominantní, takovej, až bych řekla egoistickej, tak si nenechá nic líbit. Takže na základě toho už, už vlastně v tom předškolním věku jsme museli předělat byt příčkou, aby opravdu kluci měl každej svůj pokojík. Ještě je to rozdělený ložnicí, aby vůbec k sobě nešli. A i v tomhle věku, když jdu na záchod, musím zamknout kuchyň, musím zamknout mladšího syna ve svým pokojíku a stejně si musím nechávat dveře otevřený, abych slyšela, co (jméno syna) vymejšlí. A už podle zvuku nějak odhadnu, jestli už se schyluje k průšvihu nebo neschyluje k průšvihu, no.
Kluci se nesnesou ani na tu vteřinku, opravdu se zhádají. (Jméno syna) jde do neuvěřitelný vulgarity, pak i do fyzický akce a s postupem toho času se dostáváme do čím dál větší izolace. Izolace, že slavit rodinný narozeniny nebo Vánoce, to je prostě utrpení.
Petra hovořila o tom, že s partnerem nastavili synovi s ADHD mantinely, a díky tomu diagnóza neovlivnila jejich rodinný život.
Dle slov Kláry se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.
Julie si uvědomovala, že její syn s ADHD vyžadoval mnoho pozornosti, a proto se to snažila dceři vynahradit.