Diana asi myslela, že její tchýně přijala diagnózu ADHD jejího vnuka díky společnému soužití.
T: Když vezmu třeba vývoj s babičkou, s tchýní, tak ona žije vlastně s námi v domácnosti. A s ní to byl teda obrovský boj. Kdy vlastně ona to vnímala, že prostě ten její vnuk je prostě jenom zlobivý a my si to prostě vymýšlíme tady tohle to. A i to, že jsme jí dali letáček, co jsme dostali od psychiatra, jak se k němu chovat, jak k němu přistupovat. Takže ona to vlastně ze začátku nechtěla pochopit. I se stávalo, že po něm křičela, protože měla ten dojem, že je to zlobivý kluk. A pak z ničeho nic nastal ten zlom. A ona to začala chápat a začala k němu přistupovat jinak. Ale to je asi taky daný tím, že ona tady s námi žije a že to vidí. Že si to prostě nevymýšlíme.
Petra hovořila o tom, že s partnerem nastavili synovi s ADHD mantinely, a díky tomu diagnóza neovlivnila jejich rodinný život.
Dle slov Kláry se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.
Julie si uvědomovala, že její syn s ADHD vyžadoval mnoho pozornosti, a proto se to snažila dceři vynahradit.