Dle slov Kláry se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.
Textová verze
T: Nejdřív jsme si museli všichni zvyknout na to, že nám bude lépe, když budeme mít pevně stanovený režim. Protože jakákoliv výjimka, už od dětství ho prostě vykolejila. Takže třeba nevím příklad na večerníček, už seděl v pyžamu a okoupaný. Takže jsme to tak měli skoro pořád, jo? Nebyly téměř žádné výjimky, museli jsme si zvyknout na to, že se nemůžeme moc impulzivně rozhodnout, teď jedeme tam a uděláme to. Museli jsme plánovat jako rodina a říct mu to dopředu, počítej s tím, že za 2 dny bude to a to, jo? Nebo tak. Takže to nás dost tak omezilo, protože dokud byl do těch jeho asi 10 ti let jsme opravdu všechno jeli podle předem stanoveného harmonogramu, času a všeho.
Další zkušenosti:
Petra hovořila o tom, že s partnerem nastavili synovi s ADHD mantinely, a díky tomu diagnóza neovlivnila jejich rodinný život.
Dle slov Kláry se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.
Ivana si do práce chodila odpočinout od plného domácího nasazení, které nazvala „bojem o přežití“.
Michaela vzpomínala na vyčerpávající noci, když byli jejich synové s ADHD miminka.
Julie si uvědomovala, že její syn s ADHD vyžadoval mnoho pozornosti, a proto se to snažila dceři vynahradit.
DleHany se kvůli neporozumění staršími sourozenci stalo pro syna s ADHD domácí prostředí jako nepřátelské území.
Ivana popisovala komplikovaný vztah mezi jejími syny.
Dcera Evy nezvládala situace, kdy se se sourozenci měla dělit a postrádala klid a prostor.
Diana asi myslela, že její tchýně přijala diagnózu ADHD jejího vnuka díky společnému soužití.
Pavla se bála účastnit společenských akcí kvůli nepředvídatelnému chování jejího syna s ADHD.
Michaela popisovala, jak projevy hyperaktivity narušovaly klidné prožití vánočních svátků.
Julie se kvůli svým dětem naučila komunikovat o pocitech.
Ivana sdílela zkušenosti s popisným typem komunikace.
