Julie se kvůli svým dětem naučila komunikovat o pocitech.
T: Říkám jí často, že ju mám ráda. Mluvíme o pocitech, o tom, jak se cítíme. To samozřejmě i se synem, který tohlecto. Já jsem vlastně z generace, nebo nevím, možná je to jenom výmluva, jo, ale prostě já mám dojem, že za nás se to nedělalo. Že jsme neříkali, kdy jsme šťastní a kdy jsme nešťastní, že jsme prostě tak jako byli a nikoho jako kdyby nezajímalo, co ten jiný cítí. To jsem se taky musela strašně jako kdyby naučit a pracovat na sobě v tom, říct: „Teď je mi s vámi dobře, teď se cítím dobře, teď mám radost, teď se mně líbí to, co děláme, teď se mně líbí, že jsme spolu“ a tak. Tak to je další taková věc, co si myslím, že mě ty holky v tom centru naučily, protože ony to taky hodně jakoby říkají. „Teď se zlobím. Teď mně vadí, že děláš to, to to.“, jo. Jo a taky ne říct: „Teď se zlobím.“, nebo „Ty seš šikulka.“, nebo „Ty seš hrozný.“, ale prostě říct: „(jméno syna), nelíbí se mi, že teďka do toho praštil.“, nebo něco.
Petra hovořila o tom, že s partnerem nastavili synovi s ADHD mantinely, a díky tomu diagnóza neovlivnila jejich rodinný život.
Dle slov Kláry se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.
Julie si uvědomovala, že její syn s ADHD vyžadoval mnoho pozornosti, a proto se to snažila dceři vynahradit.