Diana
Diana dostala první podnět k tomu, aby nechala syna testovat na ADHD od sociální pracovnice. Avšak tehdy v pedagogicko-psychologické poradně diagnózu zamítli. Znovu začala o ADHD svého syna uvažovat v jeho předškolním věku, kdy se ukázalo, že nedává pozor a odchází od rozdělaných úkolů. Psychiatr synovi tehdy diagnostikoval mírné ADHD. Diana popisuje, jak se od stanovení diagnózy její vztah se synem proměnil k lepšímu. Přijala, že za některé své projevy nemůže a začala k synovi přistupovat otevřeněji a mírněji. Také se rozhodla pro odklad školní docházky. Synovi je nyní sedm let a Diana se ho po poradě s psychiatrem rozhodla přihlásit do Montessori školy.
Více o Dianě :
Diana dále podotýká, že k proměně jejího vztahu se synem přispělo i to, že zjistila ADHD i u sebe. Popisuje svoje časté zapomínání, ztrácení věcí i nepozornost, kterou datovala až do svého dětského školního věku. Vyprávěla o svých problémech ve škole a pocitu uvědomění, když díky návštěvě psychiatra kvůli synovi sama získala diagnózu. Díky změně přístupu k vlastním problémům se jí tak podařilo změnit přístup i k synovi.
Jejich vztah do té doby popisovala jako značně konfliktní, neboť oba měli problémy se zvládáním emocí. Diana mluví o své vznětlivosti, jejíž příčinou byl častý pocit rodičovského selhání, když syn neposlouchal a zlobil. Ačkoliv se jí se stanovením diagnózy u syna i sebe ulevilo, se zvládáním svých emocí bojuje dál. Učí se být trpělivější jak k synovi tak i k sobě. Oba v té době také trpěli problémy s kvalitou spánku a zdlouhavým usínáním, což se též stalo ústředním bodem řešení. Problematické zvládání emocí na obou stranách bylo dle matky zapříčiněno z velké části právě nevyspalostí.
Diana se pokouší ADHD synovi přiblížit jako „supersílu“, která mu bude ku prospěchu, pokud ji ovládne. Sama svou diagnózu tak také vnímá a snaží se k ní přistupovat skrze pozitiva, která přináší. Výhody vnímá především v zatvrzelosti, odlišném a originálním úhlu pohledu při řešení problémů a flexibilitě.
Stejně jako Diana změnila přístup ke svému synovi po zjištění diagnózy, pochvaluje si i změnu v přístupu pedagogů ve školce. Zatímco dříve si pedagogové stěžovali na nepozornost syna a jeho projevy považovaly za naschvály, po potvrzení diagnózy zaujali chápavější a podpůrnější přístup. Snažili se více upoutat jeho pozornost a měli více pochopení k symptomatickým projevům v jeho chování.
V obavách z budoucnosti se u Diany zrcadlí její vlastní zkušenosti z dospívání. Vzpomíná, jak ve snaze zapadnout, byla snadno zmanipulovatelná, a obává se, že syn bude mít podobný problém.
V rodině se často ohledně diagnózy setkává s nepochopením a bagatelizací. Syna pak lidé často vnímají jako zlobivého, výbušného a neposedného.
Rodičům by Diana ráda vzkázala, aby ADHD projevy svých dětí nevnímali jako své selhání a že děti s ADHD jsou úžasné a stojí za to v úsilí vytrvat.
Učitelům by ráda vzkázala, aby se snažili k ADHD dětem najít svou cestu, že se i jim s nimi bude lépe pracovat, pokud s nimi naváží pouto a nebudou je považovat jen za zlobivé.
Audio a video
