Vojtovi se při nudných hodinách klížily oči.
T: A když bychom to udělali tak, že bychom řekli, že teda nějakou činnost děláš delší dobu, třeba ten fotbal. Tak co se v tobě začne dít?
P: No, to nejde asi dost dobře popsat. Ono přesně jak už jsem říkal asi, tak v tu chvíli si to člověk neuvědomuje, ale prostě já pocítím, že už mi to nedává to, co bych z toho měl mít, protože já potřebuju mít pocit nějakého toho uspokojení, nějaké té zábavy. Nebo že dělám něco, co má smysl. A když to dělám už delší dobu, tak mě to začne tak trošku nudit a prostě chci dělat něco jinýho.
Tohle bych zas dal ten příklad s tou školou a ve škole já to pociťuju tak, že mě to vyloženě unavuje. Nebo já nevím, jak to mám vzít a jak to mám i chápat. Ale je to prostě tak, že když je nějaká hodina už delší dobu a už to plyne pořád dýl, tak mě začnou jakoby padat oči, trošku se klížit a jsem takový unavenější, i když to je bez řádnýho důvodu. To je normálně jako den, je dejme tomu 9, 10 hodin dopoledne a já jsem normálně v bdělým čilým stavu, ale jak už mi přichází ty informace, který jsou pro mě v tu chvíli nezáživný, protože je poslouchám iks minut dokola, pro mě těch minut tu dobu nesnesitelnejch, protože právě ta škola, tak prostě pociťuju únavu a vím, že nedokážu podávat takový výsledky, jaký bych si v tu chvíli přál. Nedokážu tím mozkem ani vnímat.