Vojtovi se projevy ADHD postupně přirozeně zmírnily.
Textová verze
P: Já to na sobě teď, protože už jsem starší, tak už to jako oni říkají, že se to může zlepšit nebo že to může úplně zmizet. Tak já nevím do jaký míry se to zlepšilo, nebo zmizelo. Občas na sobě pociťuju, že tu nepozornost mám pořád, že se mi hůř vnímá, ale že už bych byl tak energickej a tak výbojnej, to už moc ne. Ale když jsem byl mladší, tak v té škole jsem to pociťoval jenom tak, že jsem prostě si víc hrál v těch hodinách, když jsem neměl. A víc jsem dělal tyhle všechny věci.
T: A čím se to změnilo, že je to teď už jiný?
P: No asi tím jak jsem rostl a postupně, jak se jednak měnilo to okolí kolem mě, moji vrstevníci a všechno tohle, tak se to podle mě změnilo i se mnou. Nejvíc jsem to teda pociťoval, tak od té první do páté třídy a jak přišel ten druhej stupeň, tam už to bylo takový trošku jiný. Protože druhej stupeň je logicky o něco jinej, než ten první stupeň na tý škole. Přišly nový děti. Byli jsme na nový budově. Všechno se změnilo a to mě tak trošku ty vlivy toho okolí donutily se tomu nějak přizpůsobit a já jsem pak už nebyl až tak moc hyperaktivní jako jsem bejval do tý doby. Ale to neznamená, že by se to nějak změnilo jakoby ve mě. To bylo spíš kvůli tomu, že jsem chtěl bejt jinej, že už jsem začínal mít trošku vlastní rozum a říkal jsem si už je to takový hloupý, abych tady furt zlobil. Protože do tý doby mi to bylo tak nějak jedno, protože jsem to prostě chtěl dělat a byl jsem dítě. Ale od nějaký chvíle se to začlo měnit. Tam nemůžu říct, že to byla jako jedna fáze, že do pátý třídy jsem zlobil a od šestý třídy jsem si to hned uvědomil. Ale postupně se to tak pomalu přenášelo a já jsem si zvykal na ten novej režim. Ta šestá třída pro mě byla asi nejhorší, že jsem se vyloženě fakt nudil. Kolikrát když jsem tam seděl a bylo to pro mě těžký tam vydržet a už jsem nevěděl co mám dělat, tak jsem byl prostě myšlenkama jinde. Ale zvyknul jsem si na to. Naučil jsem se s tím pracovat a říct si prostě teďkom se jako zklidním chvíli a nebudu to dávat najevo a ono to tak nějak přišlo samo, že se to změnilo postupně až v to, že už jsem na to skoro zvyklej a věřím, že jsem se s tím naučil trošku líp pracovat.
T: To šlo o nějaký tvoje rozhodnutí?
P: V podstatě jo, ale to rozhodnutí bylo neúmyslný. Neudělal jsem to tak, že jsem se jako v tu chvíli to chtěl uvědomit, ale přišlo to tak nějak samo. Spíš že jsem nechtěl už vyčnívat tolik z toho kolektivu a bejt tak jinej než ty ostatní děti. I jsem to viděl na těch učitelích, že potom byli trošku radši, byli takový klidnější, když jsem byl klidnější i já.
Další zkušenosti:
David S.
vysvětloval, že se ADHD projevuje tak, že „prostě zlobí.“
Jája
viděl, že je jiný než ostatní kvůli zvýšené aktivitě.
Simon
byl ve fotbale nezastavitelný.
Dia
byla agresivní vůči sobě.
Fanda
občas doma práskl dveřmi
Vojtovi se při nudných hodinách klížily oči.
Jakub měl potíže udržet pozornost, zamyslel se a informace mu utekly.
Lucie
nejprve znervózněla, potom se přestala soustředit na výuku.
Podle Jakuba může být ADHD předpokladem pro vznik závislosti.
U Jirky se situace zlepšila jakoby kouzlem.
Vojtovi se projevy ADHD postupně přirozeně zmírnily.
