Martin zaměstnával hlavu procházkami v lese nebo čtením.

---

Martin

• Věk v době rozhovoru:  42 let
• Věk v době diagnostikování: 27 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Když jsem fakt nevěděl, odkud kam, jako když jsem fakt nevěděl, co už, protože pořád jsem to měl v hlavě, furt jsem to řešil, furt prostě ten mozek, ať chcete nebo nechcete, furt se tím zaobírá. Nemůžete spát třeba, furt nad tím přemýšlíte. Ať už jakože co člověk udělal špatně, nebo jak z toho ven, nebo co vyřešit, nebo prostě jak se s tím smířit nějak. Tak jsem zjistil, jediné, co mně pomáhalo, nebo co mně zabralo, chvilku to trvalo teda, než to pomohlo, ale začat si číst. Jinak teda když jsem byl ten rok doma, tak mě strašně pomáhalo, protože, ale zas každý člověk je jiný, já mám rád přírodu, vyrostl jsem v lese v podstatě, protože můj otec dělal dřevěné uhlí, což bylo v lese, byl uhlíř. A už jako děcko mě tam brával. Když se zapálil ten milíř, tak to hořelo třeba tři dny, takže on tam u toho musel tři dny být a hlídat to. To, kdyby chytlo vzduch, tak to shoří úplně. 

A on měl ještě kolegu, a ten měl zas dceru. To byla moje spolužačka, stejně stará jak já, takže My jsme byli jak Jeníček a Mařenka, chodili jsme po lese, a sbírali jsme jahody. Takže já teďka, když chodím do lesa, nebo když jsem tenkrát chodil po lese, tak to mně hodně pomáhalo, to mně čistilo hlavu. Ale opravdu, když prostě byly ty myšlenky různé, neodbytné, a tak, člověk nevěděl, jak se toho zbavit. Tak možná k pobavení, ale já jsem začal číst takovou celkem lehčí literaturu. Třeba věci, které jsem četl jako děcko, od Seatona, nebo Hoši od bobří řeky. Nebo třeba nějaké historické, od Vondrušky třeba, založené na skutečnostech. Když se do toho člověk začte, zažere se, nesedí tupě u televize, ale má to v té představivosti, že mu musí šrotovat ten mozek, že si představuje ty postavy. Že se vlastně úplně odsunete od toho reálného světa někde jinde, a ten mozek se zaobírá úplně něčím jiným. Takže tohle mně pomohlo, si myslím.