Při záchvatu se Adrianovi stáčely oči do strany a nemohl pokračovat v tom, co dělal.
T: Potom ty další epileptické záchvaty, tak ty už jsi věděl, že probíhají, že je máš? Dokázal bys mi je popsat?
P: No, prvně jsem šel, zasekl jsem se a oči mně jely doleva, tak jsem otáčel hlavu, abych to srovnal, ale ty oči jely furt dál. Já jsem to popisoval jako motání hlavy, protože jsem se furt za nimi otáčel. Jak kdyby se mně ta hlava prostě motala.
T: Jak jsi to prožíval, když jsi měl tento záchvat nebo to motání hlavy podle tebe, když jsi to takhle nazval?
P: No, tak… Chtěl jsem, aby už to přestalo. Protože jak se stupňovalo, že jich bylo čím dál tím víc, tak byly i delší, některé z nich. Takže jsem vždycky chtěl, ať už to přestane, a ať už zase můžu pokračovat v té činnosti, kterou jsem dělal.
T: Jak dlouhé byly ty záchvaty?
P: No tak, od tak 30 sekund a některé potom byly tak minutu až minutu 30 sekund.
T: Co jsi dělal po tom záchvatu?
P: No a to jsem potom pokračoval v tom, co sem měl udělané, a nebo když byla někde blízko mamka a dostal jsem ten záchvat, tak sem jí třeba řekl: „Mami, záchvat.“ A ona došla blíž a řekla: „Co se děje?“.
T: Poznal jsi předem, že ten záchvat přichází?
P: No, ne, to on prostě přišel nenadaně, ale věděl jsem, že je.