Honza si záchvaty nepamatoval a byl po nich vyčerpaný, smutný a podrážděný.
P: Možná to zní divně, ale jsem rád, když ty záchvaty za ten měsíc přijdou dva, něž když jsem měsíc bez záchvatů a dá vám to takovou tu planou naději, že se to lepší. Ale pak přijdou v jeden týden třeba tři, nebo dva, tak to jsem naštvaný ještě víc.
T: Jak se cítíš po tom záchvatu?
P: Po tom záchvatu se většinou cítím úplně stejně, skoro při každém jsem strašně z toho smutný. Už ti, co se mnou sdílejí domácnost, tak třeba přijdu a oni vědí, že se mnou moc nemá cenu mluvit, protože jsem strašně protivný, jsem z toho smutný. Ale po fyzický stránce, tak to je takové, že mě bolí hlava, nemám moc chuť k jídlu, dělají se mi hrozně sliny v puse a musím si jít tak třeba na půl hodiny, někdy na hodinu, lehnout. Někdy si třeba lehnout nejdu, ale jsem takový unavený, jako kdybych z deseti hodin v noci spal tři.
T: Jak reaguje okolí na to, když máš záchvat?
P: Rodiče jsou samozřejmě z každého záchvatu smutní. Jelikož mám i mladší sestru, tak ta je taky z toho velice smutná. Jak jsem říkal, mám výhodu, že mám vedle sebe super lidi, kteří mi dávají všechno pro to, aby to tak nebylo, abych neměl ten život s tou epilepsií. Ale už za nějaký ten rok jsme si na to všichni zvykli a museli jsme si všichni říct, hlavně já, že tak to prostě je a nemá cenu tady nad tím akorát brečet, a musí se s tím něco dělat. Bez boje to nepůjde. Nebo bez vyšetření, bez léků.
T: A pamatuješ si na ten záchvat? Potom co to odezní?
P: Pamatuju si vždycky, je tam taková ta časová prodleva. Tady jsem šel něco koupit třeba, vracel jsem se z krámu, otvíral jsem dveře, sedal jsem si na pohovku, teďka nic, a pak sedím na pohovce třeba doma v obýváku. Proč, jak se to stalo, kdy byl ten záchvat? Vždycky je tam taková ta třeba tříminutová… Běžný čas epileptického záchvatu, takový ten čas, kdy tady to není jinak.