Františka žije s manželem a svými dvěma syny. ADHD diagnostikovali oběma synům. Výchova synů byla pro Františku velmi vyčerpávající. Scházel jí čas pro sebe a čas strávený pouze s manželem. S odbornou péčí měla pozitivní i negativní zkušenosti. Byla spokojena s tím, jak medikace u syna zlepšila jeho pozornost a snížila agresivitu. Nepříjemně byla zaskočena psycholožkou, která u syna stanovila nesprávnou diagnózu. Františce pomohla zvládat ADHD jejích synů psychoterapie a diskuse s paní, jejíž syn měl také diagnostikované ADHD. Františka jako asistentka pedagoga, by přála všem dětem s ADHD, aby jim byla dopřána pomoc této profese při zvládání učiva. Byla také názoru, že ADHD u dětí povzbuzuje kreativitu a schopnost zabývat se více činnostmi najednou. Děti s ADHD potřebují, dle Františky, ventilovat nahromaděnou energii dostatečným pohybem. Františka měla strach ohledně budoucnosti svých synů. Bála se, jakou si najdou práci a jak budou úspěšní v partnerských a kamarádských vztazích.
Františka hovořila o tom, že diagnózu ADHD má ona, manžel i její dva synové. U staršího syna, dle jejích slov, diagnózu ADHD vycítili, protože byl jako malý velmi neklidný a málo spal. Později se přidala nesoustředěnost, konfliktnost a neschopnost dodržovat pravidla.
Františka měla negativní zkušenost s pedagogicko-psychologickou poradnou. Byla smutná a šokovaná psycholožkou, která synovi stanovila nesprávnou diagnózu. Psycholožka tvrdila, že je syn mentálně retardovaný a navrhovala docházení do speciální školy.
Stanovení diagnózy ADHD proběhlo podle Františky poměrně pozdě, avšak přineslo jí určitou úlevu. Byla ráda, že se našla u synů příčina symptomů, a že se na diagnózu začne brát ohled ve škole. Ohledně odborné péče o syny, zmiňovala Františka docházení k neuroložce a psychiatrovi. Obě děti postupně užívaly medikaci. Medikace, dle názoru Františky pomohla synům zlepšit soustředění a poklesla jejich agresivita. Nevypozorovala žádné vedlejší účinky. Františka se rovněž zmínila, že měl jeden z jejích synů problémy se sebepoškozováním, objevila se také deprese a sebevražedné myšlenky. Františka se tak zamýšlela nad otázkou, zdali a jak ADHD může souviset s ostatními poruchami.
Františka vidí, že si starší syn uvědomuje, že ho ADHD brzdí ve škole a v navazování sociálních vztahů. Františka se synem navštěvovala speciální pedagožku. Zpětně nehodnotí tuto spolupráci příliš kladně. Měla pocit, že speciální pedagožka na syna příliš tlačila. Zároveň Františku mrzelo, že v době synova dětství nebyli ve školách asistenti pedagoga. Františka jako díky vlastní profesi asistentky pedagoga věří, že tato pomoc může dětem s ADHD podstatně zlepšit školní výsledky.
Největší podporou při výchově synů s ADHD, bylo pro Františku docházení na vlastní terapie. Byla spokojena s tím, že si mohla o tématu ADHD popovídat, učit se sebereflexi, trpělivosti a hledat způsoby adekvátní výchovy. Pomohlo jí také sdílení starostí a zkušeností s maminkou chlapce, který měl rovněž ADHD. Byla názoru, že by rodičům dětí s ADHD mohla být velmi prospěšná právě takováto společná setkávání a diskuse o zkušenostech se zvládáním ADHD.
Když Františka vzpomínala na výchovu svých dětí, zmínila se, že by tehdy potřebovala od odborníků více informací o ADHD, podporu a sdílení zkušeností s jinými rodiči dětí s ADHD, více času pro sebe a více času, který by trávili jen s manželem. Dále si zpětně uvědomovala, jak byla tehdy z péče o syny vyčerpaná. Nejtěžší byla fáze puberty, kdy jí synové dokázali nevybíravě kritizovat.
Františka má převážně pozitivní zkušenosti s přístupem školy k ADHD jejích synů. Škola vytvářela přátelské prostředí, prioritou byly dobré vztahy s rodiči a žáky. Díky nižšímu počtu dětí ve třídě, který se pohybovall okolo 15 dětí, nebyl problém s vytvořením individuálního studijního plánu.
Problematičtější situaci popisovala ohledně zájmových aktivit. Její synové se obvykle nedokázali dlouho soustředit na požadovanou činnost. Začali například běhat po místnosti. Bylo obtížné najít vedoucí, kteří měli dostatečnou trpělivost a pochopení.
S vrstevníky mají synové Františky komplikované vztahy, zejména díky impulzivnímu chování, naivitě, introvertnímu založení a stydlivosti. Františka se také obává o jejich budoucnost. Má strach, aby nepropadli nějaké formě látkové závislosti nebo hazardu.
Františka vnímala u ADHD i z pozitivní stránky. Byla názoru, že ADHD umožňuje synům kreativitu a schopnost zabývat se více činnostmi najednou.
Informace o ADHD si vyhledávala na internetu a také si půjčovala odbornou literaturu. Byla názoru, že děti s ADHD prožívají velkou frustraci ohledně neschopnosti velkého výkonu a také zklamání ve vztazích. Obávají se, aby je ostatní nepovažovali za nevychované a zlobivé podivíny.
Podle Františky pomáhá dětem s ADHD dostatečný pohyb. Pohybem ventilují nahromaděnou energii a vnitřní tlak.
Rodičům dětí s ADHD by vzkázala, aby se nevzdávali, že pocity zoufalství jsou pouze přechodné. Doporučila by jim odpočinek a to, aby mohli trávit určitý čas bez svých dětí. Dětem s ADHD by přála, aby mohly o svých nesnázích s ADHD mluvit v terapeutické skupině.