Textová verze

---

T: A teďka jsi říkal, čím starší, tím moudřejší.

P: Jo, ale zase, když jsem byl menší, tak jsem taky zlobil, ale ne tak moc. Nevím, teď je to takový divný.

T: Hm.

P: Jsem i předpubertální, takže takový divný, no. 

T: Hm.

P: Horší to bude v pubertě.

T: No a máš někdy takový moment, že ještě těsně předtím, jak jdeš zlobit nebo něco udělat, že někdy si řekneš, ne, teďka nejdu, teďka nemůžu?

P: No právě že já spíš napočítám, když mě to naštve, tak napočítám do deseti a potom se uklidním.

T: Jo? Pomáhá ti to?

P: Napočítám do deseti a potom třeba odejdu a udělám no prostě.

T: Takže někdy to umíš?

P: Někdy to umím a někdy ne, někdy se prostě naštvu.

T: A kdo ti poradil počítat do deseti?

P: To mi myslím poradila paní učitelka, paní učitelka mi jednou řekla, že radši napočítat do deseti.

T: A už jsi to skutečně udělal někdy?

P: Jo. Hodněkrát.

T: Jo? Super.

P: Třeba když mě třeba provokoval můj brácha, no, strejda dá se říct. Tak jsem napočítal do desíti a nevšímal jsem si ho.

Měl jsem už chuť něco udělat, ale řekl jsem, ne, napočítám do desíti a bude klid. A normálně jsem se otočil zády a šel jsem.

T: Tak vidíš, tak tohle bys mohl odporučit i jiným dětem, co mají ADHD.

P: Hm, hm.

T: A ještě něco se ti zdá, že na to zabírá?

P: Tak jakože někdy třeba… nevím, ani nevím.

T: To napočítání do desíti.

P: No.

T: A ještě něco má na to takový vliv?

P: Někdy spíš říct něco, pustit vodu, jakože trošku kohoutek, protože voda všechno spláchne a vypovídat se, co mě třeba trápí. To mi třeba poradila mamka.

T: A děláš to někdy?

P: No ještě jsem to ani nezkusil, ale podle mě to někdy zkusím.

T: A jak by to vypadalo? Komu by ses vypovídal?

P: No vodě prostě. Voda by to spláchla.