Cesta k diagnóze v případu Jindry trvala několik let.
Textová verze
P: Možná takovejch 8 let, ještě víc možná předtím, než se mi to diagnostikovalo, jsem byla měsíc ve vinohradský nemocnici. Jsem ležela na všech možných vyšetřeních. Předtím mě zkoušeli diagnózu na tenký střevo, na tlustý střevo prostě různý prostě no různý diety. Prostě na to nepřišli. V té nemocnici na kolonoskopii jsem předtím byla, nic. Prostě z žádnejch vyšetření nepřišli na to, že mám Crohnovu nemoc. Až na mě zavolali paní doktorku z psychiatrie. Přivedla si s sebou studenty, že jsem takovej případ prostě, že na nic se nepřišlo. Všechny ty výsledky jako se jim zdály v normě a já jsem měla problémy pořád. No byla jsem s tím pak ještě dva měsíce doma na práškách prostě psychického rázu. A teprve po letech, když mě paní doktorka poslala na chirurgii, tak pan doktor řekl, že von s tím nemůže nic dělat, když neví prostě co mně je. Tak jsem si já sama sehnala vyšetření na interně a tam mě teprve poslali na endoskopický vyšetření a tam z histologie potom poznali teprve, že to je Crohn a začali mě léčit. Ale až po tolika mnoha letech, kdy jsem si vytrpěla úžasný prostě to byly hrozný nepříjemnosti. A do toho děti, takže prostě dceři bylo asi 9 let té nejmladší. Možná ještě i míň, možná i míň nežli 9 let, co jsem ty obtíže teda měla. A člověk u toho musel chodil do práce. Zvládat teda tři děti, takže nebylo to jednoduchý. Teď toto bylo i v době kolem revoluce. Takže potom to bylo po revoluci všecko ještě takový náročný, že člověk se bál o ztrátu zaměstnání, když víc chyběl nebo. Takže nebyla to příjemná doba. Až když se to začalo prostě diagnostikovalo, tak jsem začala brát teda léky, tak se to trošku zlepšilo, ale furt byly takový výkyvy teda velký. Tak to je tak asi můj příběh, než se diagnostikoval Crohn. Takže věřím tomu, že teď už se to teda děje dřív. A moje dcera, která má Crohna taky od svých 18ti let jsem s ní chodila teda k paní doktorce na tu internu a i jsem jí říkala o svých problémech a taky si to nedala do souvislosti, že by to mohlo být dědičný teda. I když jsem se na to ptala no. Takže nemůžu říct, že bych byla teda spokojená s tím, jak dřív se teda určovaly diagnózy. Protože si myslím, že jsem měla dost symptomů, když teď chodím na různý semináře, tak který tomu teda nasvědčovaly. Protože jsem měla i takový špatnou kůži, takový ty různý boule bolestivý a klouby bolestivý, páteř bolestivou prostě v různých stádiích teda. A nedali si to prostě do souvislosti.
Další zkušenosti:
Jarmila se o své nemoci dověděla po operaci slepého střeva.
Pavel P. se o diagnóze ulcerózní kolitidy mohl dovědět po vyšetření stolice na přítomnost krve, ale tenkrát výsledkům neporozuměl.
Cesta k diagnóze v případu Jindry trvala několik let.
Ondrejovi pomohlo vyhledávat informace.
Šárka se po sdělení diagnózy cítila na dně.
