Aby snížila intenzitu relapsů, snažila se Alice žít co nejzdravěji a reagovat včas na příznaky.
Ty relapsy jsem měla myslím tři dohromady, s tím, že já jsem ohledně tý nemoci natolik opatrná, že kdykoliv přijdou hned první příznaky, tak já jakoby nečekávám vůbec na žádný rozjetí Raději půjdu do nemocnice preventivně, aby mi řekli: Hele, jenom jsi něco špatnýho snědla. Než to riskovat, takže vždycky jsem ten relaps podchytila včas, jednou si to vyžádalo teda asi čtyři nebo pět dní hospitalizace na umělý výživě, protože přece jenom doktor vyžadoval to, aby si to střevo odpočinulo, takže tam to bylo jakoby jenom kvůli té výživě, jinak si myslím, že bych mohla jako klidně být doma. No a jinak to vesměs vždycky bylo tak, že jsem prostě přišla k tomu lékaři udělal mi třeba znova kolonoskopii nebo mě poslali na magnetickou rezonanci nebo stačilo i vzít vzorky krve a tam je ten celiaktivní protein, který se nějak zvýší a takhle oni řeknou: Dobře, máme tady nějakou aktivitu, pojďme nasadit kortikoidy, než se to rozjede. Akorát, že kortikoidy to prostě znamená, dobře, začneme na dvaceti, miligramech, budeme snižovat po měsíci, no, než to vysadíte, tak je třeba čtyři, pět měsíců, no a než splasknou otoky a klouby, bolesti a podobně, tak je to na dalších třeba čtyři, pět měsíců, takže vlastně jakoby opravdu stačí ten relaps jako krátkej, pár dní a přesto, byť se to jeví jako jenom lehká aktivita, tak vás to ovlivní na další půlrok, rok.