Martin se stal pevnějším, ale zároveň citlivějším.

---

Martin

• Věk v době rozhovoru:  42 let
• Věk v době diagnostikování: 27 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Co mně vzalo? No, vzalo mně možnosti určitě v životě, jo. Na druhou stranu je otázka, jestli kdybych bych to onemocnění neměl, jestli bych se vůbec k těm možnostem dostal, nebo jestli bych vůbec o tom uvažoval. Protože člověk by žil třeba pohodlně, nebo něco. Já zas na druhou stranu říkám, tím že jsem to onemocnění takto dostal, tak třeba zase se víc zamýšlím, jsem takový citlivější, i možná vnímavější, nebo jak se to říká. Další můj totiž oblíbený citát je od Gustava Gilberta, tuším, víte kdo to byl? To byl psycholog, doktor Gustav Gilbert, který studoval při norimberském procesu válečné zločince. A on řekl, že se snažil najít definici zla. A že se mu zdá, že už je blízko tomu, aby to definoval. A že vlastně všechny ty obžalované, tady ty válečné zločince, spojovala jedna věc. Absolutně se nedokázali vžít do svých obětí. Takže on definoval zlo jakoby neschopnost vcítění se, jak se to říká, empatie. Neschopnost empatie. Takže si myslím, že díky tomu onemocnění jsem určitě empatičtější. Zas na druhou stranu jsdem tvrdší, takže třeba někdy jsem i takový nepříjemnější. Někdy, na některé lidi. Ale já jsem byl takový otloukánek jako děcko, protože jsem byl hodně malý. Já jsem začal víc růst až třeba od sedmé třídy, pak jsem třeba ty spolužáky dohnal jako, jo, že jsem byl takový průměr. Ale do tý doby jsem byl strašně malý, a prostě každý si ze mě dělal dobrý den. A tím, jak jsem pak vyrostl-ne, že bych byl velký, ale že jsem byl takový průměr, normálně už takový normální člověk. 

A začal jsem tenkrát, začalo se mně dařit i vlastně na škole, a začal jsem posilovat, a začal jsem být takový silnější, a to. Tak si někdy říkám, že možná kdybych tu nemoc nedostal, tak by ze mě byl třeba nějaký frajírek, jo. A třeba bych jezdil na tý motorce jak prase, a třeba bych už ani nebyl mezi živýma, jo. Ale vlastně takhle mě to dovedlo zase k takovému nějakému jinému pohledu na život, a vůbec. Nevím, jo, něco to vždycky dá, a něco vezme. Jako někdy jsem uvažoval o tom, protože mám trošku strach třeba, aby to nezdědila dcera. Jednou totiž jsme měli takové nápiky, že dcera měla podobné problémy, a už jsme se hrozili, že to bude mít taky. Nakonec se to nepotvrdilo, ale tak pořád ten červík jako hlodá v hlavě a to by pro mě bylo asi hodně špatné zjištění. Tak jsem si říkal, jestli bych si to chtěl prožít znova jako, jo. Jestli, tak jak někdo třeba říká: „No, on ten život nebyl jako dobrý úplně, ale zas nebyl tak špatný, kdybych dělal něco znovu, nebo kdybych si to měl prožít znovu, jestli bych měl udělat něco jinak, neudělal bych to jinak, prožil bych si to klidně znovu.“ Tak to musím říct, že o toto bych teda nestál, co se týče té nemoci. Toto si prožít znovu, ne. To by mě určitě nemrzelo, to nestojí za to si to prožít znovu.