Nemoc ovlivnila to, jakým člověkem se Kristýna stala.
Textová verze
Mně to strašně pomohlo. Já jsem dneska, fakt jsem ráda, že to mám, že jsem si tím prošla. Nechtěla bych to samozřejmě zažít znovu, to ne, ale kdybych ten život měla prožít znovu, tak bych to nezměnila, to, co se stalo. A dneska to vidím na sobě, že to nebylo zas až tak dlouhé období, že tehdy se to samozřejmě zdálo strašně dlouhé, když člověk každý den vstává s tou myšlenkou. A prostě vstane a musí existovat a jedno jak mu je, prostě v tu chvíli je to dlouhé, protože člověk neví, kdy to vlastně skončí. V těch 17 si říkáte, tak budu to mít 2 roky, budu to mít 10 let, budu to mít na doživotí, budu tady v tomhle režimu fungovat,. Budu neustále ten strach z toho jídla, budu to mít na furt, už si nikdy to jídlo třeba neužiju, už nikdy nebudu mít takové to bezstarostné přemýšlení. Tak myslím si, že mě to docela tehdy tak vymáchalo v tom, v tom špatném, že jsem se tak jako porochnila v tom bahně. A to že jsem se dostala z toho nejhoršího a dneska jsem v podstatě bez příznaků, tak vlastně jsem nadšená už jenom z toho. A furt si to tak nějak pamatuju, protože to tělo to má v sobě tu zkušenost, ten zážitek. Ono přece jen to, myslím si, že to tělo si to pamatuje. A dneska se jako považuju za velmi vyrovnaného a šťastného člověka. A je mi jasné, že to je z převážné části tady kvůli tomuto. Občas si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych to vůbec neprožila, jestli bych byla trochu jiná, jestli by mě to nějak jinak ten život jako nasměroval. Nemám na to odpověď, nevím vůbec, ale vím, že v tom životě potom, co jsem se z toho dostala, jsem si nastavila takový jako životní optimismus, takový, který opravdu jako dneska na sobě cítím. (A vím, že tam někde vzadu za tím je ta kolitida, někde tam jako vzadu hluboko dávno tehdy. Takže já to hodnotím jednoznačně jako pozitivně. A jsem za to ráda, že to jako můžu říct, že nejsem ten, co řekne, že mu to zničilo život, že mu to zničilo partnerství nebo že mu to zničilo vůbec jako, jo ať už cokoli, profesní život nebo něco takového. Tak že tohle já naštěstí říct nemusím, jako mě to neomezuje a dneska naopak jako můžu, můžu čer-můžu vlastně těžit z toho, že jsem si to tehdy odžila to špatné, a už daleko více si myslím, že už bych to dneska nedovolila, aby se to stalo. Že jsem se naučila, nebo to tělo se naučilo mít takové záchranné mechanismy, pomoct si samo sobě v jakékoli situaci. A někdy to na sobě i tak pozoruju, že to tělo si to dělá samo, že ho nechám. A nebo i ta hlava, to myšlení, že to třeba není úplně můj nápad, ale že jakoby se to děje samo, že to tělo prostě už najednou ví, jak si pomoct a jak se dostat z nějaké špatné situace, takže v tomhle si říkám, někdy jako wow, úplně na to zůstávám sama zírat na to, jak v sobě mám tu zkušenost a jak furt to tam někde jako je. A když je potřeba, tak to vypluje na povrch. A kolik mě to naučilo, no takže myslím si, že to je jednoznačně ta nemoc mně strašně pomohla ve finále.
Další zkušenosti:
Podle Vladimíra existují horší nemoci než IBD.
Optimistka Šárka se snažila hledat vždy něco pozitivního.
Nemoc ovlivnila to, jakým člověkem se Kristýna stala.
Martin se stal pevnějším, ale zároveň citlivějším.
Simon objevil svou zranitelnost, ale i pokoru a lidskost.
Stanislav vyprávěl, co mu nemoc vzala a co dala.
