Irena 2 byla šťastná, že stanovení diagnózy proběhlo velmi rychle.
Projevovalo se to takovým dlouhým zahleděním, to dítě přestalo reagovat na vás, začalo koukat někam, jako když opravdu se někam zadíváte, nic jiného se u toho neprojevovalo, jenom v ten okamžik na vás nereagoval. A přece jenom ho znám, to bylo to divné ze začátku, jsem si říkala: „Dobře, tak asi někam kouká.“ Jsem ho zkoušela brát za ruku, a nijak na to nereagoval. A já jsem měla tu kliku, že on mě vezl na víkend k mým rodičům, k mému otci, a já jsem ho požádala, ať si toho všímá, jestli něco takového zaznamená. A on říkal, že se mu to zdá divné, a zavolal naší rodinné kamarádce, která je neuroložka. Tu to zřejmě hned napadlo, protože mně okamžitě telefonovala zpátky a zkontaktovala mě s dětskou neuroložkou. A během 2 dnů jsme byli objednaní na neurologii, hned ještě ten den proběhlo EEG, na kterém se to jednoznačně ukázalo, že se jedná o epilepsii. Takže my jsme tu diagnózu… Na jednu stranu jsme měli štěstí, že proběhla strašlivě rychle. A pak se to teda roztočilo dál, kdy se začalo zjišťovat, co je to za epilepsii, jaký druh to je, co ji případně vyvolává, jaké jsou ty podněty, jaká je nějaká diagnóza – nebo spíš prognóza než diagnóza, ta byla asi potom poměrně jednoduchá.
Dětská lékařka si nejdřív myslela, že noční záchvat Kateřinina syna souvisel s nočními děsy nebo diabetem.
Petře36v nemocnici řekli, že se jedná o febrilní křeče, ona ale věděla, že před záchvatem syn neměl teplotu.