Johana nevěděla, jak přesně její záchvaty vypadají, ale postupně se naučila rozpoznat, že proběhly.
T: Mohla bys mi zkusit popsat, pokud možno detailněji, jak to vypadá ty záchvaty u tebe?
P: Já vůbec nevím. Jako já, když sem se na to někoho, já když sem se na to ptala, tak všichni řekli: „Máš křeče.“ a nějak to nerozebírali, takže nevím, jestli o tom úplně moje okolí se mnou chce mluvit, jestli se na to chce nějak myslet, když se na to ptám, že já vůbec nevím jako, jak vypadaj ty záchvaty u mě, dokonce jsem se koukala na nějaké videa na internetu, abych věděla, jak to vůbec vypadá, takže u sebe fakt, fakt nevím, jak to vypadá.
T: A chtěla bys to vědět?
P: No, kdyby mi to, jakoby nemám zase, zase nemám nějak potřebu vyhledávat tu informaci, kdyby, kdybych to viděla někde, tak jako asi by mi to nevadilo to vidět, ale jakoby není to něco, co bych potřebovala vědět, co bych vyhledávala.
T: Jenom teda víš, že jsou to křeče, že máš křeče.
P: No.
T: A liší se nějak ten průběh od toho prvního?
P: Nevím, jak se to liší, jak to vypadá, ale rozhodně vím, že ze začátku jsem vždycky byla hrozně zmatená, vůbec jsem nevěděla, co se stalo, a pak postupně u těch posledních záchvatů v tý aktivní době ještě jsem už jako byla schopná vědět, že to přijde. Takže pak už jsem ho prostě dostala, i po něm jsem byla taková, jako že jsem věděla, co se stalo, že jsem byla taková, taková unavená, celá taková prostě mimo, ale jakoby věděla jsem, co se stalo. Věděla jsem, co mám dělat, jak se s tím vyrovnat a tak. Ale na začátku, a tím se pro mě to liší, že ze začátku jsem nevěděla vůbec. U toho posledního, co jsem měla loni v létě, tak už jsem věděla prostě úplně přesně, co to bylo a vůbec mě to nějak jako nerozhodilo.