Táňa vycítila záchvat těsně před tím, než už nedokázala ovládat své tělo.
T: Pamatovala sis vlastně ten záchvat, když proběhl?
P: Jako pamatovala, ale já vlastně u toho nevím, co jako dělám. Nevím, jak se moje tělo chová. Nevím, jak je třeba zakrnělé nebo nevím, jak třeba se mi ruce pohybujou. Mamka mi říkala, že se mi třeba nějak točí kolem hlavy ty ruce. To sem nevěděla. Vím, že mám zavřené oči. Vím, že třeba jsem spadla. Ale přesně nevím, jak se to moje tělo chová v tu chvíli.
T: Jak ses cítila po záchvatu?
P: No, jakože už to tady je zase, no. Že jsem to nějak nedokázala odehnat, nebo něco takového. Že jsem si chvilku jako říkala, že to zvládnu, že prostě ono, já jsem někdy cítila, že to přichází, že. A mamka říkala: „Když už to cítíš, tak si sedni nebo lehni. Klidně uprostřed ulice, to je jedno. A prostě já ji říkám: „Já to cítím, ale když už to cítím, tak už vím, že už to prostě je.“ Nedokážu už nic udělat. Mamka: „Né, to prostě musíš zvládnout. Lehni hned.“ Ale to už, když už cítím, že to už je, tak už je prostě pozdě a už to není, že už to nejde nějak spravit. Ale třeba v tuto chvíli, když cítím, že něco přichází, a mám třeba v ruce talíř nebo sklenku, tak ji okamžitě někomu dávám nebo pokládám na zem. Už to je takové hodně lepší, a při zemi. Menší intenzitu to má. Já už všechno ustojím. Už se, se tolik nebojím, že se něco jako velkého stane, už to je menší.