Eva začala v průběhu léčby chodit do práce.
Po čtvrté chemoterapii jsem nastoupila na ozařování. Prodělala jsem šestitýdenní ozařování, v průběhu ozařování byla pátá chemoterapie a šestou chemoterapii už jsem vlastně prodělávala a chodila jsem při tom do zaměstnání. To mě uklidňovalo. Takže jsem chodila do práce, po roce jsem nastoupila do našeho spolku, onkologického, a jsem tam vlastně dodnes, což je 15 let. A to mě přimělo k tomu – a potom následně práce, protože já jsem nemohla být doma –, že jsem prostě potřebovala jít mezi lidi, do práce. Proto jsem třeba tu poslední chemoterapii prodělávala už při zaměstnání, protože mě to vlastně uzdravovalo. A věděli to v práci? Věděli. Že jste nemocná. Kde jste to říkala v práci? V práci to vědět museli, i když jsem řekla vedoucímu, že bych nerada, aby se to zatím šířilo, ale stejně, taková věc se prostě rozšíří. Jemu jsem to říct musela, protože jsem byla na marodním, takže jsem musela, tam si někteří přečtou třeba tu diagnózu, tak ví. Takže za chvíli to stejně věděli všichni, ale mně spíš šlo o to, aby se mě nikdo neptal, aby mě nechali všichni v klidu.