Jaroslava

Věk v době rozhovoru: 62 let
Věk v době diagnostikování: 57 let
Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, doplňková

Zobrazit celý profil

Jaroslava si své onemocnění nespojuje s konkrétním klíštětem, kterých měla v průběhu let spoustu. První potíže (výrazné bolesti kloubů, stupňující se až do problémů s chůzí) se objevily náhle. Obvodní lékařka test na borreliózu na návrh Jaroslavy neprovedla, takže se Jaroslava nejprve léčila na imunologii a pak na revmatologii, kde se borrelióza z krevních testů prokázala. Jaroslava dostala postupně tři antibiotické kúry. Nejúčinnější na doporučení imunologa, který její borreliózu označil jako chronickou. Tato léčba příznaky borreliózy alespoň dočasně ztlumila. Problémy vyvolané borreliózou se Jaroslavě vrací v cyklech, typicky na podzim a v zimě. Někdy nemůže kvůli bolesti téměř ani chodit, pak je zase řadu měsíců poměrně v pořádku. Myslí si, že borrelióza ji ovlivnila i po psychické stránce, připadá si citlivější, zhoršila se jí paměť a občas těžko hledá slova. Lidé s borreliózou to mají podle Jaroslavy ve zdravotnickém systému poměrně těžké. Lékaři na ně nemají moc času a někteří praktici se v problematice ani příliš dobře neorientují. To pak vede pacienty k vyhledávání soukromých lékařů, nebo dokonce léčitelů.

Příběh Jaroslavy

Velké bolesti nohou, kolen a kyčlí a problémy s chůzí se u Jaroslavy objevily zcela nečekaně. Klíšťat měla v průběhu let hodně, ale nikdy se jí neudělala typická skvrna (erythém). Jaroslava vždy aktivně sportovala a dodržovala základní principy zdravého životního stylu, takže nechápala, odkud se problémy berou. Svůj stav konzultovala s obvodní lékařkou a prošla krátkou léčbou na imunologii, avšak bezvýsledně.

Během následujících dvou let se problémy zhoršovaly. Jaroslava téměř přestala chodit. V té době její masérku napadlo, že by se mohlo jednat o revmatoidní artritidu nebo borreliózu. Praktická lékařka bez provedení příslušných vyšetření borreliózu vyloučila a poslala Jaroslavu na revmatologii. Revmatoložka nechala udělat kompletní krevní testy, které ukázaly vysoké hodnoty protilátek svědčící pro borreliózu. Postupně Jaroslavě předepsala dvoje antibiotika a poslala ji na vyšetření na infekční oddělení. Jaroslava navštívila také neurologii, problémy však neustupovaly. Žádný lékař se nevyslovil pro pracovní neschopnost, takže Jaroslava přes velké bolesti, obtíže s chůzí a nespavost chodila do práce. Měla pocit, že její zdraví nikoho nezajímá, a nevěděla, kam se obrátit.

Nakonec se Jaroslava dostala k imunologovi, specialistovi na borreliózu, působícímu ve velké pražské nemocnici. Ten její stav označil za chronickou formu borreliózy a nasadil jí antibiotika, pro která si musela jet do Rakouska, jelikož v České republice nejsou běžně k dostání. Po těchto lécích (jejichž užívání provázely i přes braní probiotik výrazné trávicí problémy) bolesti nohou a kloubů na čas polevily, k Jaroslavinu šoku se však po nějaké době vrátily. Obvodní lékařka byla opět přesvědčená, že se jedná o revmatoidní artritidu, revmatoložka se naopak i na základě krevních testů vyslovila spíše pro přetrvávající aktivní borreliózu. Odmítla však Jaroslavě předepsat zahraniční antibiotika, která jí minule pomohla, a léčba jinými antibiotiky nezabrala. S nepříjemnými symptomy, kterým dominovaly velké bolesti pohybového aparátu, se Jaroslava potýkala dalších několik měsíců, nakonec jí částečně ulevil až pobyt v radioaktivních termálních pramenech.

Jaroslava po všech zkušenostech nabyla dojmu, že jí klasická léčba příliš nepomáhá. V době rozhovoru se proto snažila zorientovat v alternativních způsobech léčby a tišení bolesti. O borrelióze radši s nikým moc nemluvila kvůli strachu z nepochopení, a také proto, že nechtěla své blízké neustále obtěžovat.

Postupně si Jaroslava uvědomila, že pevná vůle k překonání borreliózy nestačí. Naučila se borreliózu vnímat jako součást svého života. Přijala, že musí víc odpočívat, netlačit na svůj výkon a některých aktivit se vzdát. Místo sportu začala organizovat kulturní akce. Pro zvládání borreliózy je podle Jaroslavy velmi důležitá dobrá psychická odolnost a také pozornost vůči vlastním potřebám a ochota jim naslouchat.

K bagatelizaci borreliózy podle Jaroslavy přispívají i nejednotné nebo zavádějící informace v tisku a skutečnost, že někteří lékaři neuznávají existenci chronické borreliózy či dlouhodobě přetrvávajících problémů, které s tímto onemocněním souvisí.