Libuše se léčila infuzně aplikovaným Penicilinem, na který se u ní projevila alergická reakce.
P: On mi teda nasadil antibiotika a Penicilin, infuzi. Jenomže já jsem si dala… A teď, že si to mám doma… Takže první dávku mi dala sestra a druhou jsem si měla dát já – a už jsem se tak cítila divně, už se mi tak stahovalo to hrdlo –, a když jsem si dala třetí, tak normálně jsem úplně cítila, jak se mi to tady jako stáhlo. Tak jsem si to hned zaškrtila, říkala jsem: „Já mám asi alergii na Penicilin.“ Tak jsem si to zaškrtila a volala jsem mu a on říká: „Okamžitě to vysaď a dej si prostě nějaké antihistaminikum, jestli máš doma.“ Tak jsem něco měla, jsem si to dala. No, a pak jsem vlastně neměla nic chvíli a on mi naordinoval… asi za 14 dní mi dal tablety. Myslím, že to byl ten Minocyklin a ten Entizol. A to jsem měla asi šest týdnů.
Aleš měl každý rok až osm klíšťat, dvakrát se mu ale v souvislosti s přisátím vytvořil erythém, díky kterému došlo k rychlému nasazení antibiotik. Ta zabrala a na žádné závažnější projevy borreliózy nedošlo.
Tomáš sdílí přesvědčení o důležitosti včasného, nebo dokonce preventivního nasazení antibiotik se svými známými, kteří mají s borreliózou také zkušenost.
Jaroslava měla každý rok mnoho klíšťat, erythém se u ní ale nikdy nevytvořil. I proto si její zhoršující se příznaky s borreliózou nikdo dlouho nespojil a cesta k diagnóze a léčbě byla nesnadná.
U Lady se opakovaně objevil erythém a v návaznosti na něj i další příznaky, což vedlo k návštěvám lékařů různých specializací, které se borreliózou zabývají.
U pacientů s typickým erythémem se v zájmu rychlého podání antibiotik někdy ani nečeká na výsledky krevních testů, jak popisuje Michal.
Jindy při přítomnosti erythému lékaři testy vůbec neprovádí a předpokládají, že o diagnóze ani potřebné léčbě není pochyb, jak dokládá vyprávění Vlady.
Tomáš M. požádal lékařku o razantnější antibiotickou terapii po zkušenostech, které měl s onemocněním maminky, a následném pročtení informací na internetu.
Jaroslavě předepsal lékař na chronickou fázi borreliózy pětitýdenní léčbu antibiotikem, které v Česku není běžně k dostání.
Marek bral na borreliózu antibiotika třikrát a během léčby vždy pracoval, což pro něho bylo poměrně náročné.
Tiep se s neuroborreliózou léčil dvakrát. V obou případech bylo onemocnění diagnostikováno na základě lumbální punkce a léčba zahrnovala dva a půl týdne infuzí antibiotik podávaných v rámci hospitalizace.
Jiřina absolvovala kvůli dlouhodobým problémům s klouby 14denní nitrožilní antibiotickou léčbu ambulantně a je spokojená, že si tuto variantu zvolila.
Alena se na začátku 90. let s velmi těžkou borreliózou léčila antibiotiky třikrát. Přes řadu obtíží a nežádoucích účinků má za to, že jí tenkrát antibiotika zachránila život.
Zuzaně bylo při léčbě Doxycyklinem zle, a protože věděla, že lze na borreliózu předepsat i jiná antibiotika, požádala svou praktickou lékařku o změnu léku.
Tomáš Ch. měl nejprve dojem, že mu antibiotika na jeho problémy příliš nezabrala, později ale obtíže téměř úplně vymizely. Pokles přetrvávajících protilátek se s lékařkou rozhodli sledovat v delším časovém horizontu.
Po první antibiotické léčbě Mariiny potíže neustaly, naopak se přidávaly další, proto jí byla doporučena druhá léčba, po které se jí ulevilo. Krevní testy i poté ukazovaly zvýšené hladiny protilátek, vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu však bylo možné považovat borreliózu za vyléčenou.