Diagnózu Hanina syna se dlouhou dobu nedařilo přesně stanovit.
T: Jak si vysvětlujete, že vyšetření vyšlo pokaždé jinak?
P: To jsem si neuměla vysvětlit. Nerozuměla jsem tomu, bylo mi řečeno, že to jsou prostě přístroje. Záleží asi i na věku, protože syn byl tehdy maličký, navíc doktoři chtěli, aby během vyšetření spinkal, takže jsem ho před tím musela vždy uspat. Bohužel tím, jak mu na hlavu přikládali elektrody, ho probudili, ale i tak, myslím, byl celkem v klidu, takže nevím, co mohlo vyšetření ovlivnit. Nejhorší je spíš to, že malé děti neumí samy říct, jestli opravdu slyší, protože dnes, když chodíme na kontroly, dělají synovi v podstatě vyšetření pokaždé a on je schopný říct, který zvuk slyší a který ne, což tehdy, ve 2, 3 letech schopný nebyl. Vybavuju si, že mu tenkrát pouštěli zvuk do sluchátek a on měl házet kostkou, když něco uslyší. Tak se to asi u malých dětí dělá, ale mně připadalo, že syn dlouho ani nepochopil, co se po něm chce, že nebyl schopný reagovat okamžitě, takže si myslím, že výsledky kolikrát nebyly tak úplně přesné. Ale vzhledem k tomu, že vyšetření vyšlo synovi špatně a poté s ním přímo pan doktor zkoušel různé zvuky, i pracovnice z Tamtamu zkoušely různé nástroje z větší nebo menší vzdálenosti a nějaká reakce tam byla, nebo aspoň jsme měli pocit, že syn reaguje, že se otočil − ovšem záleží, za čím se otočil, jestli slyšel jen něco a my to už brali tak, že je to reakce na zvuk nebo hlas − tak opravdu nevím, neumím si ty rozdílné výsledky vysvětlit, v podstatě jsme tím ztratili strašně moc času.