Dana s Vojtěchem se diagnózu dozvěděli při druhé návštěvě foniatra.
T: Takže na prvním vyšetření jste se diagnózu ještě nedozvěděli?
M: Až na tom druhém.
O: Při prvním vyšetření pořád pracovali s hypotézou, že syn nechce spolupracovat, takže nám řekli něco v tom smyslu, ať s ním trénujeme, dáváme mu sluchátka, a když mu do nich pustíme nějaký tón, aby dokázal zareagovat a říct, zda ho slyší, nebo nám to nějak ukázal nebo zatleskal.
T: Myslíte běžná sluchátka z mobilu?
O: Ano, řekli nám, ať mu zkusíme dát nějaká sluchátka, pustíme mu do nich zvuk a syn ať se naučí tlesknout. Takže jsme ho na to samozřejmě nějakým způsobem připravovali.
M: Měsíc.
O: Asi měsíc nám na to dali, a to už jsme prostě viděli, že…
M: že je to špatné.
O: že na zvuky nereaguje tak, jak by měl. A pak se potvrdilo, že si nevymýšlel, že opravdu tóny neslyší.
M: On je, syn, docela klidný a sám říkal: „Maminko, já jsem to opravdu neslyšel, opravdu jsem nic v těch sluchadlech neslyšel,“ takže jsme mu věřili, protože, on je prostě klidné dítě.
T: Takže ta diagnóza zazněla na druhém vyšetření?
M: Ano.