Dagmar absolvovala spoustu vyšetření, která dlouho nepřinášela žádné vysvětlení jejího zdravotního stavu. Někdy už měla pocit, že lékaře vlastně obtěžuje, a zvažovala i návštěvu psychiatra.

---

Dagmar

• Věk v době rozhovoru: 53 let
• Věk v době diagnostikování: 53 let
• Absolvovaná léčba: alternativní antibiotická, alternativní, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: No, čím já mám začít? Asi tím, že už delší dobu bojuju s bolestmi hlavy, léčím se s tím, nebo vyhledávám lékařskou pomoc už téměř déle než dva roky. A všecko se to spustilo po padesátém roce věku, takže první nápad, nebo první směr byl prostě přechod a věci s tímhletím spojené – hormonální výkyvy a tyhle věci. Ovšem po veškerých vyšetřeních, která byla opravdu obsáhlá, jsem se nebála jít ani do lumbální punkce, protože jsem chtěla vědět. Protože v mém případě je to tak, že já se vždycky bojím, když něco nevím. Takže pro mě je vždycky lepší vědět a pak s tím nějakým způsobem pracovat a nějak se na to připravit a prostě hledat – na konkrétní věc. Ale vždycky mě děsí věci, které se dějou, a já nevím, proč se dějou. Takže z toho důvodu jsem se fakt nebála jít i do takových nepříjemných zákroků, jako je lumbální punkce, mimo normálních testů, jak krevních, tak hormonálních, cétéčka, magnetické rezonance, změna stravy, dokonce alternativní medicínu jsem už vyzkoušela, s menším nebo větším úspěchem. Ale spíš takové to nahoru dolů, jak to v životě bývá.

Takže to mě přivedlo k tomu hledání. Já říkám: tak nic prostě, něco se o tom dovím. Protože můj lékař… Já už jsem byla delší dobu na nemocenské a šla jsem k němu na kontrolu v ten den vlastně, kdy jsem se to posléze dozvěděla, a už jsem byla rozhodnutá s tím, že se vracím zpátky do pracovního procesu. Že už mě nebaví to hledání odnikud nikam, že prostě nikdo neví v podstatě, co mi je. Protože veškeré testy vedou k tomu, že jsem normální, zdravá 53letá ženská – a co si tady, babo, stěžuješ na něco. Člověk už potom má takové pocity, že třeba ty doktory obtěžuje, protože veškeré podklady laboratorní přesvědčujou to lékařské povědomí, že jsi zdravá. Holko, ty jsi zdravá, tak prostě nechce se ti makat nebo prostě proč tady… Jenomže to, že mě ta hlava bolí, to už vím jenom já, do vás ten doktor nevleze.

T: Jak dlouho už jste měla tu neschopenku?

P: Já už jsem dva měsíce doma, protože jsem prostě měla už takové stavy s tou hlavou a hrozně těžké propady úbytku energie. Já jsem v práci v devět hodin ráno už si musela jít lehnout místo svačiny. My jsme měli v devět hodin svačinu a já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nešla ani jíst, ale šla jsem si na chvilku do té šatny lehnout.

T: Co děláte, můžu se zeptat?

P: Protože já jsem si prostě potřebovala odpočinout, úplně jsem byla fakt na dně. Já jsem měla pocit, že jsem složila dva náklaďáky uhlí, jak jsem se cítila unavená. A stačilo mi třeba těch 20 minut a zase jsem se nakopla trošku. A člověk je v té práci, takže musí.

T: A kde pracujete?

P: Já makám rukama, já se živím rukama, dělám ve firmě, která vyrábí kancelářský nábytek. A já tam dělám v té sekci, kdy ten nábytek balíme a připravujeme k expedici. Já se omlouvám, já si skočím pro kapesník jenom.

T: Dobře.

P: Takže já jsem šla po těch dvou měsících, nebo téměř šesti týdnech, nebo pěti týdnech na tu kontrolu s tím, že jsem si zase prošla nějaké kolečko základních testů, jestli se teda něco nezměnilo od minula. A byla jsem rozhodnutá, že se teda vracím do pracovního procesu, že to teda zkusím, jak to půjde a tak. Nějaká analgetika dostanete dneska na každém rohu, takže léčba jako taková těch potíží hlavy je v podstatě jednoduchá. Tam na vás hodí krabičku s nějakými analgetiky a čau. A tak už jsem šla k tomu panu doktorovi taková jako, že teda to končíme a že se vracím do práce. A měla jsem s sebou zprávu od neurologa, ve které mně ten můj neurolog, ke kterému samozřejmě mě nasměrovali, když to byly potíže s hlavou… tak taky samozřejmě na nic nepřišel. A napsal mi do té zprávy doporučení na psychiatrii. Takže jsem tomu mému obvoďákovi říkala, že se teda tomu nebráním, že si myslím, že každá zkušenost je dobrá, a že psychiatr je lékař jako každý jiný a že z toho nevyvozuju žádné závěry ještě. Že si někdo o mně myslí, že jsem blázen, to určitě ne, nad to jsem povznesená.