Lada se s borreliózou léčila opakovaně. Její zdravotní potíže se však stále vracely a prohlubovaly a nebylo zřejmé, zda je právě borrelióza jejich hlavní příčinou. Poté co vyčerpala možnosti, které nabízel veřejný zdravotní systém, se začala léčit u soukromých lékařů.

---

Lada

• Věk v době rozhovoru: 38 let
• Věk v době diagnostikování: 24 a 25 (onemocněla opakovaně)
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: A pak, jak se ten stav zhoršoval, tak jsem šla zase teda za praktickou a ta mi řekla, že už neví, co se mnou, tak že mě pošle na internu. A na interně jsem byla tady v nemocnici. Tam máme takového opravdu perfektního doktora, který je zase naopak taková otevřená mysl, bylo vidět, že hodně přemýšlí, bylo vidět, že se snaží pacientovi pomoct, poslouchá, zajímá ho to. Takže on mi řekl, že všechny ty projevy, které mám, tak jsou subjektivní. On mi říkal: „Vy říkáte, že vás bolí kyčle, já si nemám jak ověřit, že vás to bolí. Říkáte, že jste unavená, já nemám jak si to ověřit. Nemáme, jak to kvantifikovat, a tak dále. Takže může to mít příčinu nějakou fyzickou, může to mít příčinu psychickou. Myslím si, že to je spíš ta psychická příčina, že je to larvovaná deprese, ale musíme vyloučit všechny ty další příčiny. Takže vás pošlu na kolečko klasické, všude možně.“  Takže rentgen hrudníku, rentgen dutin, odběry různé, včetně hormonů, onkomarkerů, ultrazvuk břicha, na ORL, ještě jednou na infekční, vyloučit všechno ostatní, nevím, prostě úplně všecko. Všecko bylo v pořádku – akorát ty protilátky na borreliózu, plus teda vysoké titry protilátek na EB virus. A na infekčním paní doktorka mi řekla zase teda, že to žádná infekce nebude a že by se divila, kdyby z toho mraku zapršelo. A mezitím ten stav se právě plynule zhoršoval, takže potom, když už jsem opravdu nemohla skoro chodit – nebo chodila jsem opravdu ztěžka –, a bylo to v době, kdy jsem v práci musela být sama, protože šéf byl tři týdny na dovolené, nebylo, kdo by mě zastoupil, tak jsem říkala, že to je nějaké divné. Všechno to sedí na tu borreliózu, mám ty protilátky, všechno ostatní je v pořádku, ty testy, tak mně přijde, že by to asi ta borrelióza mohla být. Tak jsem šla za internistou, jestli by mi nenapsal antibiotika, a on mi řekl, že napsal, že má taky jiný názor na tu borreliózu než paní doktorka na infekčním a že se s tím setkával opakovaně u pacientů. A když to viděl, jak to v tom okresním městě  probíhá, tak se pokoušel ty pacienty posílat do krajského města. Ale zjistil, že to tam je úplně to samé. A že on četl o chronické chlamydióze, říkal mi, že to byl článek, který napsali dva doktoři, a že se léčili dlouhodobě antibiotiky a že se vyléčili a že jim věří. Takže měl na to trošku jiný pohled a řekl mi, že teda souhlasí, že určitě ta antibiotika začnu brát. A já jsem říkala, jestli by teda nevadilo, že bych nebrala zatím ta antidepresiva, že bychom pak vlastně nevěděli, co z toho zabralo. Tak on říkal, že jo. Protože antidepresiva mi už předtím předepsali…

T: A brala jsi je? 

P: Nebrala, nebrala, vyzvedla jsem si je, ale nezačala jsem je brát vůbec. A tak se se mnou loučil tak, že si myslí, že jsem se rozhodla dobře, a popřál mi, ať mi to pomůže. A vlastně ta reakce byla poměrně rychlá, začalo se mi líp chodit, v podstatě bych řekla, že hnedka ustaly ty výkyvy nálad, které jsem ani původně si nemyslela, že k tomu nějak patří. Líp se mi chodilo, míň mě bolely klouby, takže pak jsem ještě si tam šla říct, jestli by mi napsal ještě jedno balení. To už teda byl trošku takový… Už se mu to moc nelíbilo.

T: To první, to bylo na jak dlouho? A co to bylo?

P: To první byl ten Doxycyklin a bylo to na tři týdny.

T: Takže klasika.

P: Klasika.

T: Aha.

P: A potom jsem teda začala sondovat, co dál. A volala jsem, nebo nějak jsem se o tom zmínila jedné mé kamarádce, nebo známé, a říkala mi, že teda zná někoho, kdo má chronickou borreliózu, kdo s tím má problémy. A že teda si můžeme zavolat a že mi ta holčina řekne co a jak. Tak ona mi řekla, že ve státním systému vůbec nemám čekat pomoc, že si mám ušetřit nervy a všechno a mám zrovna se vypravit na soukromé pracoviště. Říkala mi, že v té době tady fungovala soukromá klinika specializující se na léčbu dlouhodobých infekcí a potom doktor imunolog zabývající se chronickými infekcemi. Takže mi řekla, jaký je mezi tím rozdíl. A já jsem kontaktovala obě dvě ta pracoviště, přičemž ze soukromé kliniky mi odpověděli hned prakticky, volný termín tam byl velice rychle – to si myslím, že byla záležitost třeba dvou tří týdnů –, a od doktora soukromého imunologa mně vlastně neodpověděli vůbec v té době. A ještě mně bylo na soukromé klinice sympatičtější, že tam řeší i nějaké doplňky potravní, bylinnou léčbu tam přidávají a tak dále. Což mně říkala ta známá, že ten doktor soukromý imunolog neřeší, tady ty věci. Takže jsem se vypravila do soukromé kliniky.