Petr byl někdy překvapený, když srovnával své děti s jejich vrstevníky.
Textová verze
T: Jaké to je být rodič dětí s ADHD?
P: Abych pravdu řekl, tak já nevím, protože já jsem vlastně nepoznal nic jiného. Nemám s čím srovnávat. Jenom občas vidím ty kamarády jejich, kteří jsou normální, tak jsou takoví, že by se s nimi dalo i něco dělat. Jakože člověk by je zapojil do nějaké činnosti, co má koníčky a spol., ale jinak já nemám s čím srovnávat. Takže jenom občas když přijdeme k někomu na návštěvu, že se teda jednou za rok poštěstí, a tam mají normální děti, tak zůstávám jako takový trochu překvapený, co všechno jde a u nás nejde no. Ale jinak nemám s čím srovnávat.
T: A jak to ADHD vnímáte? Co to pro vás je?
P: Nemoc? Já nevím, jak to jinak nazvat. Prostě nějaký aktuální stav, se kterým musím nějak přežít.
T: Vy sám jste vyhledal nějakou odbornou pomoc?
P: Měl jsem, ano. Měl jsem, chvilku jsem chodil, ale nechal jsem to. Myslel jsem si, že to zvládnu sám, tak jsem se na to vyprdl.
T: A bylo to dobré rozhodnutí?
P: No, moc jistý si nejsem, že to bylo dobré rozhodnutí.
T: Takže vám to pomáhalo?
P: Jo, to pomáhalo, to ano, to byla paráda. Protože byla jedna doba, kdy jsem toho měl fakt úplně plné brýle, takže jsem pak dostal i nějaké prášky. Ještě v spojitosti s práci s tím vyhořením tak už toho bylo fakt moc, tak jsem dostal nějaké fakt dobré prášky. Takže jsem si lupl prášek, sedl jsem si v kuchyni na zem a bylo mi všechno úplně jedno.
T: Takže plánujete třeba ještě nějakou návštěvu odborníka?
P: Asi ne, asi už ne. Já už nějak se s tím snažím přežít sám. Asi bych to potřeboval, že?
Další zkušenosti:
Petr byl někdy překvapený, když srovnával své děti s jejich vrstevníky.
Alena si připadala neschopná, Michal to zvládal lépe.
Františku někdy zranilo, že byla její mateřská péče nedoceněná.
Podle Karly by rodiče měli pracovat na svých emocích.
Lenka bývala vyčerpaná.
Petr vnímal tlak od svých rodičů, jak má děti vychovávat.
Karla změnila svůj přístup k synovi.
Dáša nezapomínala, že děti miluje.
