Fanda občas doma práskl dveřmi.
T: A když přijdeš domů, tak si rovnou sedneš k úkolům, nebo jak to vypadá, když přijdeš ze školy?
P: Chvilku na počítač, pak si sednu k úkolu.
T: A jde ti to zůstat sedět u těch úkolů, udělat je najednou třeba?
P: Ne.
T: A jak to teda vypadá, když si sedneš k těm úkolům nebo když děláš úkoly.
P: Nejvíc mě štve, když dělám úkoly.
T: Takže, když přijdeš domů a děláš úkoly, tak potom hned zas od toho chceš rychle mít hotovo.
P: No, ale někdy prostě se naštvu a seberu a řvu, a když něco řeknou a smějou se tomu a vždycky se vrhnu pryč.
T: Takže pak se k tomu zas musíš vracet.
P: No, pak zase se musím k tomu vrátit, to je na tom to nejhorší.
T: A co dělá maminka, když takhle se zlobíš na úkoly.
P: Máma mně pomáhá a vždycky, když nevím, tak se někdy zasmějou, a pak řeknou: „Piš.“, ale já zdrhnu a bouchnu dveřma. Takže to je blbý.
T: A když ti máma pomáhá a ty bouchneš dveřma, tak co potom.
P: Ne.
T: Ne?
P: Já vždycky, když se mi směje, nebo tatínek se mi směje, tak vypadnu a prásknu a jdu do pokoje a zavřu si tam dveře.
T: A co se stane potom?
P: Potom se tam vrátím a zase pracuju.