Barbora

• Věk v době rozhovoru: 48 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 44 let

Barboře byl karcinom diagnostikován v roce 2012, v jejích 44 letech. Určení diagnózy a zahájení léčby bylo okamžité. Léčba se skládala z částečné resekce prsu, radioterapie a hormonální léčby. V současné době užívá Tamoxifen, chodí na pravidelné kontroly a její stav je stabilizovaný.

Více o Barboře

Barbora popisuje diagnostikování karcinomu jako náhodu, měla bolesti, ale myslela si, že šlo o natažení svalu při sportu. Její manžel, lékař, jí doporučil zajít na ultrazvuk. Na ultrazvuk se objednala a dostala termín za 3 týdny. Mezitím už neměla žádné potíže, ale přesto na vyšetření šla. Lékařce popisovala, že se jí zda, že na levé straně není něco v pořádku. Na ultrazvuku se ukázaly viditelné změny na pravé straně a na jejich základě lékařka ihned doporučila mamograf a biopsii. Ty byly provedeny ve stejný den jako ultrazvuk. Barbora odcházela po několika hodinách vyšetření s diagnostikovaným karcinomem prsu. I když tato diagnóza byla pro Barboru ze začátku šok, tak byla ráda, že se na ni přišlo rychle a že léčba se zahájila a proběhla v krátkém časovém úseku.

Barbora měla částečnou resekci prsu. Po zhojení rány následovala radioterapie, 30 dávek. To bylo doplněno hormonální léčbou, při níž musela po dobu třech let docházet pravidelně každý měsíc na injekce. Čtvrtý rok užívá Tamoxifen.

Léčbu Barbora snášela dobře. Byla jen překvapená, že je po radioterapii unavená. Hormonální terapie jí navozovala klimakterické změny, hlavně návaly horka. Nejvíce ji však trápilo, že musela na injekce docházet do nemocnice.

Barboře pomáhalo, když si o své nemoci mohla povídat se svým okolím. Podporu měla od své rodiny a přátel. Nejvíce jí pomohl kamarád, který řekl: „To bude dobrý, anebo taky ne.“

Ženám s právě diagnostikovaným karcinomem by vzkázala, ať si najdou vlastní cestu v léčbě a nemoci a nestresují se tím, že musí bojovat. Zároveň ať nepropadají panice, protože i přes náročnou léčbu je velká šance na uzdravení.

Audio a video

Barbora podstoupila všechna první vyšetření ve stejný den.
Dělala jste ještě nějaká další léčebná rozhodnutí? Ono to bylo celé vlastně velká náhoda, že se na tu nemoc přišlo. Já jsem měla pocit, že mám nějaký problém, ale spíš mi to připadalo jako mechanická záležitost a myslela jsem, že je to ze squashe nebo z nějakých nedobrých pohybových aktivit. Říkala jsem to manželovi, který je lékař, a on mě vyšetřil, prohmatal, říkal, že tam nic necítí, ale že pro jistotu uděláme ultrazvuk, a objednal mě na ultrazvuk, to bylo asi 3 týdny potom. Málem jsem na to zapomněla, protože potíže už přešly, a pak jsem si teda naštěstí vzpomněla, šla jsem na ten ultrazvuk, a tam když jsem říkala, že na levé straně mám jako takový pocit, že tam něco nefunguje, tak doktorka udělala ultrazvuk a říkala, že všechno je úplně v pořádku, žádný problém tam není. A když jsem se ptala, jestli by nebylo třeba udělat mamograf, tak doktorka říká: „Ne, na to jste ještě mladá.“ No, a pak přešla na pravé prso a tak nějak ztuhla trošku, a i já když jsem se dívala na tu obrazovku, tak bylo vidět, že tam je najednou něco, co tam asi nepatří. Najednou tam byly takové černé útvary a doktorka řekla, že ten mamograf uděláme teda hned, i biopsii, a vlastně hned se to rozjelo. A hned po ultrazvuku jsem šla na mamograf, to bylo ještě tentýž den. Byla dost výhoda, že tam zrovna bylo volno, protože jinak je tam dlouhý čas na objednání. A hned mi udělali taky biopsii, takže jsem odcházela. V 1 hodinu, zhruba, jsem tam přišla jako zdravý člověk a třeba už o půl 3 jsem odcházela s téměř diagnostikovanou rakovinou, ta biopsie samozřejmě nebyla ještě hotová.

Barbora měla dobrý pocit, že se na její onemocnění přišlo včas..
Šlo to tak strašně rychle, že jsem neměla čas ani nějak propadnout panice a spíš jsem měla pocit, že to je vlastně super, že se na to přišlo takhle náhodou. Ono opravdu stačilo, abych se třeba vykašlala na ultrazvuk, protože mi nic nebylo – vlastně už jsem měla pocit, že je všechno v pořádku –, a tím, že to byl nehmatný karcinom, tak bych s tím mohla chodit ještě několik dlouhých let a nechat to dojít do nějaké fáze, která by asi nebyla úplně dobrá. S výjimkou několika krátkých momentů, kdy člověk přemýšlí nad tím, co všechno by mohlo být, kdy jsem si tak jako ubrekla v koupelně… Nebo rozbrečela mě hned ta doktorka, která mi říkala: „Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávu.“ To mi taky vhrkly slzy do očí, ale vlastně celou tu dobu jsem tou nemocí prošla možná až v takovém jako pološíleném stavu takové lehké euforie. Pořád převažoval a doteď převažuje vlastně ten dobrý pocit z toho, že se to chytilo takhle včas, a úplně náhodou.

Barbora důvěřovala lékařům a do jejich práce jim nezasahovala.
Nevyhledávala jsem. Já si myslím, že to má každý člověk úplně jinak, já jsem si říkala, že se tím nebudu moc zabývat, že to nechám na doktorech, že to je jejich věc, nebudu si studovat na internetu diagnózu a léčebné postupy a kontrolovat, jestli to dělají dobře. Přišlo mi, že mám co dělat sama se sebou a že nebudu ještě do toho doktorům nějak zasahovat. A je fakt, že v doktory jsem měla opravdu důvěru.

Barbora životní styl neměnila, nechtěla přijít o svůj život.
To jsem si tak právě říkala, jak ta nemoc, všichni říkají, že po té nemoci přijde ten zlom a člověk vidí život úplně jinak, ale vůbec ne. Myslím si ale, že to je možná dobře, nebo já nevím, vlastně dobře, špatně, ale neměnila bych to. A nemusela jste ani nic měnit následkem té nemoci? Nějakou stravu vynechávat třeba? To vůbec, ne, ne, ne. Tak samozřejmě asi ta nemoc souvisí s životním stylem, takže kdybych asi chtěla úplně hrozně o sebe dbát a všechno, tak bych asi zhubla 20 kilo a každý den bych chodila na 10kilometrové procházky, ale myslím si, že bych prostě přišla o ten svůj život. Zase soustředit se tady na tyhle věci je pro mě asi. Nevím, přišlo by mi to trošku jako ztráta času nebo ztráta kusu vlastní kvality života. Chodím teda víc, ale to asi je spíš způsobeno jinými věcmi, že prostě máte teď partu kamarádů, kteří chodí hodně ven. Ale nezměnil se můj život, nezměnil.

Barbora chtěla, aby její přátelé o nemoci věděli od ní. .
A co jsem teda zažila během období od diagnózy po operaci, kdy jsem se snažila sama říkat to co nejvíc lidem, protože mně přišlo, že je to tak lepší. A fakt se to i ověřilo, že je lepší, když to člověk řekne takhle normálně jako sám, než když se to dozví ten člověk, ten kamarád, třeba nějakým okruhem, kde všichni takovým tím údivným: „Ona má rakovinu.“ Už to má takový ten obal toho tajemna. Když to člověk řekne z očí do očí, tak to většinou je lepší. Mně třeba spousta lidí říká: „Jo, moje mamka to měla taky před 20 roky.“

Barbora popisuje, že vyšetření je pro ni psychicky skvělé, protože jí řeknou její zdravotní výsledky. .
Máte nějaké dlouhodobé následky, co se týká léčby? Ne, ne, nemám, nemám. Ale já jsem měla opravdu kliku v tom, že to bylo časné stadium a ta léčba proběhla dobře. Teď vlastně i to, že chodím na kontrolu jednou za půl roku. Nejdřív ty kontroly byly po čtvrt roce, teď jednou za půl roku. I psychicky je to skvělé, protože vám jednou za půl roku řeknou, že nemáte tuhle rakovinu, plus ještě pár dalších asi tipů, když se dělají onkomarkery a tak. To mně přijde docela fajn. To mně možná bude chybět potom, ale nemám žádné. Necítím nějaké důsledky. Jak dlouho budete ještě chodit na tyhlety kontroly? Teď na jaře půjdu na tu půlroční kontrolu a oni to vždycky ještě dělají třeba, mám pocit, jednou za rok – dělá se mamograf nebo nějaké takové věci. To jsem byla teď. A pak se dělají ultrazvuky jater a nevím čeho ještě. A pak mám pocit, že ty kontroly jsou možná po roce. Ale nevím, jak dlouho se to ještě bude táhnout a jestli potom člověk nějak vystoupí úplně z toho systému. Nevím, jak to tam bude. Co vám teda všechno dělají na téhle kontrole? Na té kontrole většinou je odběr krve, kde se kontrolují, předpokládám, ty onkormarkery, jestli náhodou něco nevyskočilo. Potom doktorka zkontroluje. Teď třeba jsem byla na tom mamografu, tak se jí zobrazí tohle. Zase úžasná věc, že tam pošlou do toho počítače ty snímky, takže se nemusí nikde čekat a přebíhat a přenášet. Takže zkontroluje tohle a pak je běžná kontrola, prohmatá uzliny, prohmatá prsa, vleže prohmatá břicho, zkontroluje, jestli nejsou oteklé kotníky. Taková opravdu rychlá kontrola celého těla.

Barboru překvapilo, že byla šíleně unavená. .
Ne, ne, ne. Ono tady v tom městě je fakt, že třeba ty první dávky ozařování, z toho jsem byla hodně překvapená, protože jsem si říkala: „Fajn, je léto, půjdu do té nemocnice, pak půjdu procházkou přes park domů.“ A jednou jsem se probudila na lavičce, kde jsem prostě usnula, úplně vyčerpaná. Takže pak jsem jezdila normálně, buďto jsem jela autem, nebo většinou dopravními prostředky, protože tam ten doprovod není potřeba, když je člověk na zastávce tramvaje, tak není problém. Vy jste říkala, že jste po tom ozařování byla hodně unavená, mělo to ještě nějaké další následky? Ta únava, ona přešla postupně, nejhorší byl opravdu ten první týden. Ale oni mi to říkali, že budu unavená. Jenže jak člověk nemá technické vzdělání a vlastně neví moc, co se s ním děje – chvilku nad vámi vrčí nějaká mašinka –, tak tohle mě fakt překvapilo, ta velká, úplně šílená únava. Ono to potom přešlo. A další věc je, že tam vznikne pigmentace, v místě ozařování. Ale doktoři už předem říkali: „Vy jste typ, který pravděpodobně s tím nebude mít velký problém.“ Jen jsem byla opálená tak nějak inverzně – tam, kde jsou ženské pod plavkami neopálené, já jsem měla čtvereček opálený. A ta pigmentace zmizela během asi 2 let, jako chvilku to tam bylo vidět, ale tím, že bylo vedro, tak ani jsem se ničím nenatírala, snášela jsem to dobře. Je fakt, že byli tam se mnou pacienti, spíš takové právě světlejší typy, že když měli třeba ozařovaný krk, bylo vidět, že to mají hodně spálené, ale mě teda zaplať pánbůh tady tohle nepotkalo.