Míša

• Věk v době rozhovoru: 49 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 46 let

Míše bylo 46 let, když jí lékaři diagnostikovali karcinom prsu. Bulku si nahmatala před preventivní návštěvou mamografu. Léčba byla zahájena operativně, kdy došlo k částečné resekci prsu. Po té následovalo 33 dávek radioterapie. Také jí byla nasazena hormonální léčba – Tamoxifen a Zoladex. V současné době chodí na pravidelné kontroly na onkologii jednou za tři měsíce.

Více o Míše

Prvním příznakem byla bulka v prsu, kterou si Míša našla, nemyslela si, že je to něco vážného. Na preventivní mamograf měla jít už před několika měsíci, tak se na něj okamžitě objednala. Již na mamografu, který byl doplněn ultrazvukem, jí lékařka doporučila objednat se na biopsii. Byl to pro ni šok, cítila se paralyzovaná, i když ještě nevěděla přesnou diagnózu. Biopsii absolvovala na klinice v Praze, po 14 dnech jí bylo telefonicky sděleno, že se u ní opravdu jedná o rakovinu prsu.

Před zahájením léčby se Míša snažila doma i v práci všechno dokončit, chtěla mít věci v pořádku, měla obavy z budoucnosti, „nikdy nevíte, co se může stát“. Samotnou léčbu nastoupila za měsíc od zjištění diagnózy. Jako první léčebnou techniku podstoupila operaci – částečnou resekci prsu. Po zhojení rány začala denně jezdit na radioterapie, kterých bylo celkem 33. Absolvování radioterapie bylo pro ni velmi vyčerpávající, často se cítila unavená. Obtěžující pro ni bylo, že se jí doma při běžné hygieně smývalo zakreslení potřebné pro radioterapii, muselo se pořád obnovovat. Také měla již v půlce ozařování i přes veškerá preventivní opatření silně spálenou kůži na prsu. Ve stejné době u ní byla zahájena hormonální léčba Tamoxifenem. Její typ karcinomu byl hormonálně závislý, proto jí lékaři předčasně navodili menopauzu Zoladexem, který dostávala injekčně jednou za měsíc. Tato celková léčba jí na delší dobu způsobila velké problémy, návaly horka, změny nálad, dlouhodobou únavu, velké bolesti kloubů. Lékaři Míše doporučili preventivní odstranění vaječníků a dělohy, ale ona není na tento zákrok ještě psychicky připravena.

Míša před diagnostikováním zhoubného karcinomu prsu několik let navštěvovala lékařku v onkologické poradně, protože její babička onemocněla v 50 letech rakovinou prsu. Před zahájením léčby i po ní navštěvovala lékařku, která ji léčila homeopatiky a akupunkturou, pomáhalo jí to zvládnout následky operace, narkózy, ozařování, předčasné menopauzy a bolesti kloubů. Byla také geneticky vyšetřena, naštěstí se genetická zátěž potvrdila jen v malém procentu, což ji potěšilo vzhledem k budoucnosti jejích dcer.

Nejtěžší pro Míšu bylo, jak sdělit rodině a blízkým, že má rakovinu a že může umřít, měla strach z jejich lítostivých a zděšených reakcí. První, kteří se to dozvěděli, byli její nejbližší kamarád, kamarádka a bývalý manžel, který pro ni zajistil okamžitou lékařskou péči u předních odborníků v tomto oboru. Zpětně si říká, že by jí pomohlo, kdyby s ní více lidí, hlavně děti a rodina, sdílelo krušné chvíle čekání před sdělením diagnózy a před operací. Rodina se o její vážné nemoci dozvěděla od jejího bývalého manžela až v den operace. Děti jí její mlčení následně vyčítaly, rády by ji po celou dobu čekání podpořily.

Míša byla více jak rok a půl v pracovní neschopnosti, vyřídila si invalidní důchod a na půl úvazku se vrátila ke své náročné práci kurátorky pro mládež. Je si vědoma toho, že se její odolnost vůči pracovnímu stresu velmi snížila, stále je velmi snadno unavitelná. Onemocnění ji dovedlo ke změně životního stylu, začala se více věnovat sama sobě, před onemocněním neměla sebe ani svůj život moc ráda. Zvolnila pracovní i osobní tempo, převážně relaxuje na své zahradě. Zároveň je pro ni těžké v každodenním běžném životě tuto změnu priorit udržet, pořád neumí více a častěji odpočívat, někdy se přistihne u myšlenky, že zase žije stejně rychle jako v období před vážným onemocněním, že opakuje stejné chyby.

Všem pacientkám by doporučila najít si ke zvládnutí hlavně psychické zátěže onemocnění pacientskou organizaci, která pomůže radou i konkrétním příkladem pozitivní zkušenosti. Ženy, které tam docházejí a pracují, jsou důkazem, že vyléčit se z rakoviny prsu a žít dál plnohodnotný život je reálné. Ženám po prodělané nemoci by hodně pomohlo přiznání plného invalidního důchodu na delší časový horizont, aby je finanční nedostatek nenutil do nadměrné pracovní zátěže. Tato situace je i pro Míšu velmi zatěžující, plný invalidní důchod pobírala pouze jeden rok. Míša by také ráda podpořila všechny pacientky v odvaze nebát se o svém onemocnění mluvit se svými blízkými a přáteli a požádat je o podporu. Sama se následně přesvědčila, že kdyby to udělala, tolik by se netrápila a dostalo by se jí od rodiny i přátel velké podpory.

Audio a video

Míša měla spáleninu i přesto, že používala gely. .
Na mě to působilo blbě, protože i když oni tvrdí, že to je šetrné, tak ještě jsem si radši pořídila nějaké ty gely, které chrání prso, ale stejně jsem ho měla spálené a potom mě to hodně bolelo.

Míša hovoří o obavách z možných vedlejších účinků Tamoxifenu. .
Ten lék je vlastně Tamoxifen a ten se musí brát 5 let, ty hormony. Co to je, ten Tamoxifen? To je nějaký chemický lék, který má zabránit vzniku rakoviny, ale na druhou stranu zase může způsobit rakovinu právě dělohy a těchto orgánů, takže je to taková dvojsečná zbraň. Jak často ho berete? Každý den jeden.

Míšu s pacientskou organizací seznámila kamarádka. .
Když jsem byla na kontrole, tak jsem si četla ten jejich bulletin a potom mě tam moje kamarádka přímo odvlekla. Říkala: „Ne, ty prostě musíš.“ Člověk si nemá s kým o té nemoci promluvit, jen s pár lidmi možná, ale potřebuje o tom mluvit, jenže má strach. Tak jsme stály už před tím barákem a ona říkala: „Ne, ty tam půjdeš.“ A já nechtěla, měla jsem strach a říkala jí, že nemůžu. „Ne, musíš to překonat, musíš o té své nemoci mluvit,“ kamarádka na to. A teda díky ní jsem to překonala. Nakonec jsem se s nimi i spřátelila a teď už s nimi spolupracuju. Mám tam i nějakou edukaci, můžu dělat přednášky. Ještě jsem teda zatím žádnou nedělala, ale už nad tím přemýšlím, že se taky na to vrhnu a budu tak nějak tímhle směrem pomáhat.

Míša nejdříve informovala vedoucí a jednu kolegyni. .
A jak jste to třeba řekla kolegům v práci? Já jsem pořád musela jezdit do města na kontroly, tak té své vedoucí, té jsem to říct musela. Řekla jsem to jenom té své vedoucí a jedné kolegyni, se kterou jsme si tak blíž, a ostatní to nevěděli. Těm se to řeklo těsně předtím, než jsem šla do nemocnice, tak oni jim to potom řekli.

Pro Míšu je těžké najít partnera, kterého nemoc nevystraší. .
Asi ovlivnilo, protože já už teďka nedokážu, jak bych to řekla. Nejsem tolerantní k nějaké přetvářce, nebo když někdo lže. Já mam na to nějaký šestý smysl, já prostě poznám, když mi někdo lže nebo když někdo se nějak tváří, a myslí to jinak. Hodně jsem některé lidi ze svého života vypustila a mám s tím problém i v partnerském životě, že nemůžu pořád najít k sobě toho partnera, který za prvé ustojí to, že jsem byla nemocná a že třeba ještě můžu někdy onemocnět – protože ta hrozba tady pořád je, i když si ji člověk nepřipouští –, a který by byl takový – já nevím, jak bych to řekla –, který nelže. Nebo když si proděláte takovou nemoc, máte nad sebou tu vidinu, že můžete umřít, tak vás to asi ve většině případů hrozně posílí, takže ten člověk je strašně silný. Navíc já jsem ještě byla silná před tím, a teď jsem jakoby silnější v tom, že prostě si dokážu všecko zvládnout sama, spoléhám se sama na sebe, i když mnohdy bych se nejradši spoléhala na jiné. Ale jako je to tak.

Kamarádka Míše pomohla odhodlat se navštívit pacientskou organizaci. .
Já jsem si četla, když jsem byla na nějaké kontrole, ten jejich bulletin a potom vlastně moje kamarádka mě tam přímo odvlekla. Říkala: „Ne, ty si o tom musíš jako.“ Člověk, jak má tu nemoc, tak nemá si s kým o tom promluvit, s pár lidmi, ale potřebuje o tom mluvit, jenže má strach. Takže víceméně ona mě. My jsme stáli už před tím barákem a ona říkala: „Ne, ty tam půjdeš.“ Já jsem nechtěla, já jsem měla strach, a ona říkala: „Ne, musíš to překonat, musíš o té své nemoci mluvit.“ A díky ní jsem teda to překonala. Vlastně jsem se tam s nimi spřátelila a s nimi takhle spolupracuju, mám i tu edukaci, takže můžu dělat i přednášky. Ještě jsem teda zatím žádnou nedělala, ale už tak nad tím přemýšlím, že se taky na to vrhnu, tak nějak tímhle směrem pomáhat.