Míše bylo 46 let, když jí lékaři diagnostikovali karcinom prsu. Bulku si nahmatala před preventivní návštěvou mamografu. Léčba byla zahájena operativně, kdy došlo k částečné resekci prsu. Po té následovalo 33 dávek radioterapie. Také jí byla nasazena hormonální léčba – Tamoxifen a Zoladex. V současné době chodí na pravidelné kontroly na onkologii jednou za tři měsíce.
Prvním příznakem byla bulka v prsu, kterou si Míša našla, nemyslela si, že je to něco vážného. Na preventivní mamograf měla jít už před několika měsíci, tak se na něj okamžitě objednala. Již na mamografu, který byl doplněn ultrazvukem, jí lékařka doporučila objednat se na biopsii. Byl to pro ni šok, cítila se paralyzovaná, i když ještě nevěděla přesnou diagnózu. Biopsii absolvovala na klinice v Praze, po 14 dnech jí bylo telefonicky sděleno, že se u ní opravdu jedná o rakovinu prsu.
Před zahájením léčby se Míša snažila doma i v práci všechno dokončit, chtěla mít věci v pořádku, měla obavy z budoucnosti, „nikdy nevíte, co se může stát“. Samotnou léčbu nastoupila za měsíc od zjištění diagnózy. Jako první léčebnou techniku podstoupila operaci – částečnou resekci prsu. Po zhojení rány začala denně jezdit na radioterapie, kterých bylo celkem 33. Absolvování radioterapie bylo pro ni velmi vyčerpávající, často se cítila unavená. Obtěžující pro ni bylo, že se jí doma při běžné hygieně smývalo zakreslení potřebné pro radioterapii, muselo se pořád obnovovat. Také měla již v půlce ozařování i přes veškerá preventivní opatření silně spálenou kůži na prsu. Ve stejné době u ní byla zahájena hormonální léčba Tamoxifenem. Její typ karcinomu byl hormonálně závislý, proto jí lékaři předčasně navodili menopauzu Zoladexem, který dostávala injekčně jednou za měsíc. Tato celková léčba jí na delší dobu způsobila velké problémy, návaly horka, změny nálad, dlouhodobou únavu, velké bolesti kloubů. Lékaři Míše doporučili preventivní odstranění vaječníků a dělohy, ale ona není na tento zákrok ještě psychicky připravena.
Míša před diagnostikováním zhoubného karcinomu prsu několik let navštěvovala lékařku v onkologické poradně, protože její babička onemocněla v 50 letech rakovinou prsu. Před zahájením léčby i po ní navštěvovala lékařku, která ji léčila homeopatiky a akupunkturou, pomáhalo jí to zvládnout následky operace, narkózy, ozařování, předčasné menopauzy a bolesti kloubů. Byla také geneticky vyšetřena, naštěstí se genetická zátěž potvrdila jen v malém procentu, což ji potěšilo vzhledem k budoucnosti jejích dcer.
Nejtěžší pro Míšu bylo, jak sdělit rodině a blízkým, že má rakovinu a že může umřít, měla strach z jejich lítostivých a zděšených reakcí. První, kteří se to dozvěděli, byli její nejbližší kamarád, kamarádka a bývalý manžel, který pro ni zajistil okamžitou lékařskou péči u předních odborníků v tomto oboru. Zpětně si říká, že by jí pomohlo, kdyby s ní více lidí, hlavně děti a rodina, sdílelo krušné chvíle čekání před sdělením diagnózy a před operací. Rodina se o její vážné nemoci dozvěděla od jejího bývalého manžela až v den operace. Děti jí její mlčení následně vyčítaly, rády by ji po celou dobu čekání podpořily.
Míša byla více jak rok a půl v pracovní neschopnosti, vyřídila si invalidní důchod a na půl úvazku se vrátila ke své náročné práci kurátorky pro mládež. Je si vědoma toho, že se její odolnost vůči pracovnímu stresu velmi snížila, stále je velmi snadno unavitelná. Onemocnění ji dovedlo ke změně životního stylu, začala se více věnovat sama sobě, před onemocněním neměla sebe ani svůj život moc ráda. Zvolnila pracovní i osobní tempo, převážně relaxuje na své zahradě. Zároveň je pro ni těžké v každodenním běžném životě tuto změnu priorit udržet, pořád neumí více a častěji odpočívat, někdy se přistihne u myšlenky, že zase žije stejně rychle jako v období před vážným onemocněním, že opakuje stejné chyby.
Všem pacientkám by doporučila najít si ke zvládnutí hlavně psychické zátěže onemocnění pacientskou organizaci, která pomůže radou i konkrétním příkladem pozitivní zkušenosti. Ženy, které tam docházejí a pracují, jsou důkazem, že vyléčit se z rakoviny prsu a žít dál plnohodnotný život je reálné. Ženám po prodělané nemoci by hodně pomohlo přiznání plného invalidního důchodu na delší časový horizont, aby je finanční nedostatek nenutil do nadměrné pracovní zátěže. Tato situace je i pro Míšu velmi zatěžující, plný invalidní důchod pobírala pouze jeden rok. Míša by také ráda podpořila všechny pacientky v odvaze nebát se o svém onemocnění mluvit se svými blízkými a přáteli a požádat je o podporu. Sama se následně přesvědčila, že kdyby to udělala, tolik by se netrápila a dostalo by se jí od rodiny i přátel velké podpory.