Petra A.

• Věk v době rozhovoru: 40 let

• Věk v době obdržení diagnózy: 32 let

Petra A. je maminka dvou dětí ve věku 16 a 19 let. Karcinom prsu jí diagnostikovali v 32 letech. Během jednoho preventivního vyšetření jí byl v prsu objeven nehmatný útvar. Po vyšetření magnetickou rezonancí a biopsií byla potvrzena diagnóza karcinom prsu. Nejprve šla na operaci, po několika dnech na reoperaci, kde jí odebrali uzliny. Následovaly chemoterapie a ozařování. Petře A. lékaři zjistili genetickou zátěž BRCA1, kvůli které si nechala odstranit prsa s následnou rekonstrukcí. Lékaři jí doporučili odstranění vaječníků, které plánuje podstoupit. V současnosti jezdí na kontrolu každého půl roku.

Více o Petře A.

Jednoho dne Petra A. ležela ve vaně a prováděla si samovyšetření prsou. Na levém prsu našla zduřenou uzlinu, a proto ráno šla pro jistotu na ultrazvuk. Ukázalo se, že byla způsobena hormonálními změnami. Vzhledem k výskytu rakoviny v rodinné anamnéze se lékař s Petrou A. domluvil, že bude pro jistotu každý rok chodit na preventivní vyšetření. Při jedné prohlídce, v jejích 32 letech, se během ultrazvuku zjistilo, že má v prsu nějaký útvar a musí jít na magnetickou rezonanci a biopsii. Do týdne po biopsii byly známy výsledky, které potvrdily karcinom prsu. Petra A. ani její manžel tomu nechtěli uvěřit.

Během první operace jí lékaři odebrali útvar a sentinelovou uzlinu. Petra A. vzpomíná, že se necítila po narkóze dobře, ale to ji nepřekvapovalo, protože narkózy nesnášela dobře už dříve. Když však po operaci přijela kvůli vytahování stehů, lékař jí oznámil, že je potřeba vyoperovat všechny uzliny. To podstoupila po 10 dnech od první operace. Následovala chemoterapie, na kterou docházela každé 3 týdny. Po první chemoterapii byla unavená, občas zvracela. Vzhledem k tomu, že měla nejsilnější možnou léčbu, se začaly objevovat také střevní potíže a všechno ji bolelo. Vzpomíná si, že při jídle cítila, jako by měla v puse pískoviště. Léčba pokračovala ozařováním, kam docházela každý den.

V období mezi operací a začátkem chemoterapie se snažila žít běžný život, aby děti nezaznamenaly velké změny. Tehdy jim také vysvětlila, co se bude v následující době odehrávat. V průběhu ozařování se cítila lépe, zvládala jezdit na procedury sama, a dokonce i vyzvedávat děti ze školy. Ke konci ozařování jí opět začaly růst vlasy, obočí a řasy a vrátila se jí i chuť. Půl roku po ozařování hodně spala, příležitostně chodila na krátké procházky a odpoledne zase spala. Během tohoto období nabrala síly a postupně se chtěla vrátit k aktivitám, které dělala dřív, jako je jízda na kole a lyžování.

V průběhu léčby často přemýšlela o svém životě a o tom, proč se to stalo zrovna jí. To, že onemocněla, má podle Petry A. určitý důvod. Proto se rozhodla začít jinak a přehodnotit svůj život. Uvědomila si, že dosud byla tady pro všechny na 200 %, ale nemyslela na sebe. Onemocnění jí dalo možnost žít od začátku a úplně jinak, naučila se užívat si každý den a být za něj vděčná. Vždy chtěla začít cvičit jógu a teď k tomu měla vhodnou příležitost. Také pokračovala s delšími procházkami a běháním. V průběhu léčby jí byla obrovskou oporou rodina.

Lidem s karcinomem prsu vzkazuje, aby bojovali a začali se mít rádi a dělali všechno pro to, aby léčba pomohla. Věří, že když budou lidé myslet pozitivně a budou tak také k věcem přistupovat, tak vše dobře dopadne.

Audio a video

U Petry A. byly potíže s napíchnutím žíly, popisuje to jako náročné.
Ano, ano, ano. Bývalo to v úterý, jednou za 3 týdny jsem tam jela. Vždycky jsem se ráno musela nahlásit, pak tam jedu, oni se schovali do té kukaně a namíchali to tam přesně na ten můj nádor. Ty pytlíky tam na mě čekaly, a čím jich bylo víc, tak tím samozřejmě jsem měla víc rozpraskanou ruku a nešlo mě do ní píchat, takže první z nich šel sem, druhý sem, třetí už byl. Jednou mě třeba napichovali 5krát, protože vždycky, když už se jim to povedlo píchnout, tak to prdlo, takže jsem opět musela jít k dřezu, ruku do horké vody, půl hodiny cvičit, aby mě mohli zkusit zase píchnout, takže jsem tam třeba byla ráno v 8 a začali mě kapat až třeba v 10, protože prostě nebylo kam to zavést. Takže to bylo takové těžké, a bolelo to, bolelo to jako čert. Ale to je takové normální při těch chemoterapiích.

Petra A. vnímá, že těžké stavy, které s ní rodina prožila, je všechny posílily.
Takže jsem si to fakt prožila tak, že jsem hodněkrát ležela na záchodě vedle mísy, a pamatuju si opět syna, jak přišel na ten záchod: „Maminko, já bych chtěl čůrat.“ A bylo mně tak špatně, že jsem neměla ani nějak sílu mu něco říct. Odešel, přišel za půl hodinky: „Maminko, já bych furt ještě potřeboval čůrat.“ A když přišel za hodinku, tak taťka říká: „Prosím tě, jdi do vany a spláchni to, maminka tady bude asi dýl.“ Opravdu ty stavy byly takové, že ty děti se mnou prožily, i ten manžel, jako strašně kruté chvíle a strašně se osamostatnily. I když oni byli samostatní odjakživa, já jsem je k tomu vždycky vedla, ale hodně je to i posunulo, myslím, do života.

Petra A. si po nemoci uvědomila, že jí dosavadní partnerský vztah nevyhovuje a v dobrém se s manželem rozešla.
Po nějakých 2 letech, 3 letech po nemoci jsem vlastně, my jsme se vrátili do starých kolejí. Ale já jsem doma říkala, že takhle už ne, že to nemůžou být ty starý koleje, které to byly, že potřebuju trošku jiné koleje. Ale manžel jak zjistil, že už zase funguju, tak se vrátil do těch svých a absolutně mi nechtěl jít naproti, takže začaly takové ty partnerské problémy. Až to došlo tak daleko, že jsme se teda rozešli. Já jsem se snažila opravdu nějaké 2 roky pracovat na tom, aby mi pomohl a já jemu, ale nešlo to prostě. Měli jsme za sebou hodně fází, které nás potkaly v životě, takže jsme se pak dohodli a šli od sebe. Takže jsme každý teď někde úplně jinde, máme spolu děti a tak. Jsem se rozplakala paní soudkyni, když jsme se rozváděli a ona mi říkala: „Proč se rozvádíte, vždyť se máte rádi.“ To když jsem jí právě říkala, že nikdy nepřestanu mu být vděčná za to, že se mnou tohleto celé prožil. Tak prostě teď ty cesty jsou u každého jinak a je nám teprve osmatřicet a proč si budeme kazit život a proč budeme žít nějak, když každý chceme žít nějak jinak.

Petra A. se vždy dozvěděla, co potřebovala, a vyhledávat něco navíc jí přišlo zbytečné.
Co jsem chtěla, to jsem se od nich dozvěděla. A nebyla jsem ten typ, nikdy jsem takový typ nebyla, že bych jako brouzdala na internetu a podobně, to vůbec. A neměla jsem kolem sebe nikoho – až pak se objevily Bellisky –, nikoho takového, kdo by mi nějakou pomocnou radu dal při takovýchto obtížích. Takže já jsem to, co jsem se chtěla dozvědět a týkalo se nemoci, tak to jsem řešila na onkologii a vždycky jsem se dozvěděla to, co jsem chtěla. A bylo těch informací někdy málo? Chtěla jste někdy vědět něco víc? Asi mi stačilo to, co jsem věděla. Bylo něco, co jste nechtěla vědět? Ne. Nebo co jste nechtěla mít? Ne, ne, ne, ne, ne. Chtěla jsem teda nezvracet a paní doktorce nebylo furt jasné, proč furt zvracím, ale tak to bylo prostě. Někdo se z toho musí vyzvracet a někdo něco jiného. Doporučil vám třeba někdo, kde hledat nějaké další informace, kdybyste chtěla? Vím, že mi tenkrát jednou paní doktorka právě na nějaké kontrole říkala: „Hlavně nekoukejte na internet.“ A já jí na to řekla: „Nebojte, to já koukat nebudu.“ Protože já ty negativní zprávy nepotřebuju přijímat. Takže jsem jí řekla, že se nemusí bát, že si radši vezmu knížku a budu si číst, než abych koukala na internet a zjišťovala, který druh nádoru mám. Dodneška přesně nevím, co jsem měla za druh nádoru a jaké písmenko a číslice tam jsou a co mi přesně na to dávali a jaký to bylo, to vůbec nevím a je mi to vlastně úplně jedno. Protože oni mi ti odborníci řekli: bude to takhle, takhle, tahle a uděláme s vámi tohle, tohle a tohle. A já jsem to respektovala a věděla jsem, že udělají všechno pro to, abych byla zdravá.

Petra A. s dětmi jednala na rovinu.
Říkám jim: „Ne že budete blbě koukat na tu paní, nemá vlasy.“ „Proč nemá vlasy?“ „No, protože je nemocná jako já, už akorát má tu léčbu.“ A tak jsem se jim to snažila vysvětlit, dcera je taková, že vždycky od malička poslouchá, poslouchá, poslouchá, vezme si z toho své a pak teprve reaguje. Syn je asi po mně takový, že neustále všechno komentuje a chce to vysvětlit okamžitě. A seděli jsme na té chodbě a říkám jim, že musím taky podstoupit takovou léčbu. Vlastně se mi to hodilo, že tam se mnou ležela ta paní, která neměla ty vlasy. Takže jsem začala povídat o tom, že taky musím podstoupit tu léčbu, že taky nebudu mít vlasy, ale že to určitě zvládneme. A syn, v těch devíti letech, se na mě koukl a říká mi: „Mami, ale já tě nechci bez vlasů.“ Manžel seděl, byl ticho, dcera taky a teď jsem si říkala: „No, tak co, já tady nebudu nic okecávat.“ Vždycky jsme jednali s nimi na rovinu, vždycky jsem jim říkala, co budu dělat. „No, ale když se nebudu léčit a nebudu teda plešatá a nebudu bojovat, tak umřu.“ Takže bylo ticho a asi za 2 minuty se na mě koukl a říká mi: „Tak já to nějak vydržím, když to teda přežiješ.“ Tak jo. Šli jsme do toho pokoje, furt pozoroval tu paní a pak mi říká: „A tak to bude snad dobré, mami.“ Což jsme jako dlouho zkousávali, ale strašně mi to ukazovalo, jak ty děti to přijímaly, to celý, to, co se začalo dít. Začala jsem jim pak doma, když jsem přijela po té druhé operaci, začala jsem jim teda vysvětlovat, co mi je, že to ta rakovina je a že musím bojovat. Začali oba plakat, vzpomněli si na svoji prababičku. Takže jsem jim vysvětlila, že babička měla úplně jiný druh rakoviny, a prostě jsem jim to, myslím si, že dobře vysvětlila, že to pobrali a řekli: „Ano maminko, my to zvládneme, budeme tady spolu a zvládneme to.“

Společná cesta Petry A. a jejího manžela se na základě vzájemné domluvy po nemoci rozdělila.
Takže jsme každý teď někde úplně jinde, máme spolu děti a tak. Jsem rozplakala paní soudkyni, když jsme se rozváděli, tak mi říkala: „Proč se rozvádíte, vždyť se máte rádi.“ Když – jsem jí právě říkala – já nikdy nepřestanu mu být vděčná za to, že se mnou tohleto celé prožil, ale prostě teď ty cesty jsou u každého jinak a je nám teprve osmatřicet, tak proč si budeme kazit život a proč budeme žít nějak, když každý chceme žít nějak jinak. Už bude navěky táta mých dětí a já máma jeho dětí a vždycky se budeme mít rádi, protože ty děti spolu máme, ale prostě teď je to jinak. Teď žijeme každý jinak. A samozřejmě každou kontrolu, kterou já podstupuju, tak chce vědět, jak dopadla, protože prostě se mnou zažil hodně. Když jsem byla teď na operaci, tak taky samozřejmě pomáhal, jak to šlo, měl děti a tak. V tomhle to v něm zůstane a bude to tak napořád. Nemoc mě v podstatě posunula tak strašně daleko, že teď si žiju nějaký svůj sen, který mě děsně baví, a je to strašně fajn. Ta nemoc určitě měla přijít, aby mě to posunulo tam, kam mě to posunulo.