Michal měl v dětství epilepsii, na záchvat svého syna reagoval mechanicky, bez emocí.
T: Když probíhal ten první záchvat a vy jste si všiml, že se se synem něco děje, tak jak jste to celé prožíval?
P: Bez emocí. Mechanicky. Tím, že jsem to poznal, věděl jsem, co se děje, protože jsem to sám zažil a z vyprávění mých rodičů vím, jak to řešili oni, tak jsem nějakým způsobem mechanicky to řešil taky. Že bych se z toho hroutil, to ne, nebyl čas v tu chvíli to nějak… A až ve chvíli, kdy se probral, tak jsem volal ženě, ale nepamatuju si, že bych se z toho nějak zhroutil nebo takhle. Samozřejmě asi tam byla nějaká doba, protože jsme tehdy ještě nevěděli, jestli to nemá nějaký onkologický podtext, takhle jak to bývá u těch dětí, což se nepotvrdilo. Nemůžu říct, že bych z toho měl nějaké trauma, které bych si pamatoval. Příjemné to nebylo. Ale chtěl jsem to říct takhle, že vy jste se ptala, jak jsem tohle prožíval, tak spíš bych opravdu řekl, že bez emocí, že jsem fungoval v módu to, co jsem si myslel, že je potřeba udělat.