Terku nejvíce baví aktivity, které jí lékařka nedoporučila.
P: Když to shrnu, od malička… Tak jsem ještě z té doby, kdy se sice vědělo, že takováto nemoc existuje, ale lidé se jí báli. Když jsem chtěla jít na nějaký kroužek, tak spíš mamce řekli, že ne, že se toho bojí. Takže než mě někam přijali, tak to chvíli trvalo. Řekněme, že než jsem začala chodit na nějaký kroužek – tak to bylo asi ve škole. První to začalo asi aerobikem, potom nějakým zpíváním ve třetí třídě, dramaťákem potom v nějaké té čtvrté třídě. A stejně, co mě nejvíc bavilo, tak bylo plavání. A věci, co jsem chtěla provozovat, tak stejně mi je doktorka zakazovala, i když jsem se snažila. Já nevím, zakázané ovoce nejvíc prostě voní.
T: Takže si i přes zákaz doktorky šla plavat?
P: Ne tak úplně, veřejný bazén nebo tady to jsem měla povolené, ale třeba se nesmím potápět. A do určitého věku jsem tohle porušovala. Já nevím, do takových třinácti nebo čtrnácti jsem se potápěla, když jsem měla možnost. Mamka sice na mě řvala, že mě nebude lovit, pokud dostanu záchvat, ale to mi v tom věku bylo úplně jedno. Já jsem byla ráda, že jsem ve vodě. Zase na druhou stranu se to potom objevilo, když začaly ty problémy, tak jsem si začala uvědomovat, že co blbnu, že takhle vážně můžu přijít o život, že v něčem asi ti doktoři mají pravdu.
T: Jak trávíš svůj volný čas nyní?
P: Snažím se s přáteli hledat nové koníčky, které teda nejsou nějak extra náročné, aby si lidi na mě neukazovali prstem, že tam můžu zkolabovat. Takže výtvarné, umělecké věci. Od září začnu chodit zase na zumbu. Potom asi začnu zase dobrovolničit. Pokud se naskytne příležitost mezi dětmi. Takže asi takhle.