Lukáš se bál říct svým kamarádům, proč je do klubu nedoprovodí.

Lukáš

• Věk dítěte v době rozhovoru: 19 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  5 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: A i teď v dospělosti přetrvává to, že nemůžeš jít třeba do žádného klubu?

P: Ano, je to tak. Já můžu jít jenom do toho, kde vyloženě nejsou světla. Kde to nebliká. Jinak můžu být všude. Venku nebo takhle. A před záchvatem mi strašně tikají oči.

T: A to myslíš těsně před tím záchvatem, nebo je to delší doba?

P: Delší doba. Já když se snažím usnout, tak si musím dát něco přes oči, abych usnul, protože moje oči strašně tikají a já nemůžu usnout. Musím si ty oči něčím zakrýt, abych mohl usnout.

T: A tys taky zmínil, že tě ta nemoc omezuje, že je spousta věcí, které nemůžeš dělat. Vnímal jsi to už odmala? Mohl bys mi o tom povyprávět? Jaké to bylo? Třeba konkrétní příklady, cos nemohl dělat, a chtěl jsi?

P: Tak na základní škole mi to nevadilo, to jsem si ani neuvědomoval, že to bude tak omezené. Ale spíš na střední škole. Vždycky když jsem chtěl někam jít s kamarády nebo s někým, tak vždycky jsem musel se nějak vymluvit. Nechtěl jsem jim říct, že jsem epileptik a nemůžu tam proto, že tam blikají světla.

T: Proč?

P: Protože si myslím, že kdybych tam šel, jenom na chvilku, tak dostanu záchvat.

T: Ale proč jsi jim to neřekl, že je to pro tebe…

P: Bál sem se.

T: Že se ti budou smát?

P: Ne, to ne, ale že si o mně budou myslet divné věci. Že jsem zvláštní.