Petr byl někdy překvapený, když srovnával své děti s jejich vrstevníky.
T: Jaké to je být rodič dětí s ADHD?
P: Abych pravdu řekl, tak já nevím, protože já jsem vlastně nepoznal nic jiného. Nemám s čím srovnávat. Jenom občas vidím ty kamarády jejich, kteří jsou normální, tak jsou takoví, že by se s nimi dalo i něco dělat. Jakože člověk by je zapojil do nějaké činnosti, co má koníčky a spol., ale jinak já nemám s čím srovnávat. Takže jenom občas když přijdeme k někomu na návštěvu, že se teda jednou za rok poštěstí, a tam mají normální děti, tak zůstávám jako takový trochu překvapený, co všechno jde a u nás nejde no. Ale jinak nemám s čím srovnávat.
T: A jak to ADHD vnímáte? Co to pro vás je?
P: Nemoc? Já nevím, jak to jinak nazvat. Prostě nějaký aktuální stav, se kterým musím nějak přežít.
T: Vy sám jste vyhledal nějakou odbornou pomoc?
P: Měl jsem, ano. Měl jsem, chvilku jsem chodil, ale nechal jsem to. Myslel jsem si, že to zvládnu sám, tak jsem se na to vyprdl.
T: A bylo to dobré rozhodnutí?
P: No, moc jistý si nejsem, že to bylo dobré rozhodnutí.
T: Takže vám to pomáhalo?
P: Jo, to pomáhalo, to ano, to byla paráda. Protože byla jedna doba, kdy jsem toho měl fakt úplně plné brýle, takže jsem pak dostal i nějaké prášky. Ještě v spojitosti s práci s tím vyhořením tak už toho bylo fakt moc, tak jsem dostal nějaké fakt dobré prášky. Takže jsem si lupl prášek, sedl jsem si v kuchyni na zem a bylo mi všechno úplně jedno.
T: Takže plánujete třeba ještě nějakou návštěvu odborníka?
P: Asi ne, asi už ne. Já už nějak se s tím snažím přežít sám. Asi bych to potřeboval, že?