Podle Karly by rodiče měli pracovat na svých emocích.
P: Jo, mně spíš pomáhá, různě zkouším se synem, třeba vidím, že je plný něčeho, tak jít si na kopec a zařvat z plných plic. Vyloženě ventilovat, protože ono to dítě, když ví, že nemůže, tak pak je o to více napnuté a nervózní, takže takové zkouším věci, které moc nestojí a které asi můžeme všichni.
T: A všimli jste si nějakých výsledků po tom zařvání?
P: No, tak je u toho takovej… asi se uvolnil. Jo, možná, bych řekla, že to mohlo být ze mě.
T: Tak asi v rámci toho vztahu, co pomůže vám…
P: A to je další věc taková, si myslím, důležitá, aby ty rodiče byli v klidu. Když se trápí tím, jaké to dítě je, zapomenou vnímat to dobré, co všecko umí a v čem je naopak výjimečný. A řeší jenom to, co se musí změnit a co je špatně, tak jsou sami trošku v křeči a k té atmosféře dobré to nepřispívá, a zase se tvoří začarovaný kruh. Je ještě navíc nervózní tady z toho, cítí to nepřijet. Takže určitě pracovat i na sobě, na svých emocích, a nějak se snažit dobrat tomu vnitřnímu klidu aspoň občas. Nejsme úplně buddhové, ale můžeme se svými emocemi a myšlenkami pracovat a třeba alespoň častěji relaxovat. To rozhodně, pracovat i na sobě. To dítě vycítí tu změnu. A vidím to na něm, když si něco dopřeju, nějakou delší procházku, vyčistím si hlavu a jsem uklidněná, jak i to dítě je takové jiné.
T: Co vám pomáhá k tomu, aby vás ty povinnosti a těžkosti nezahltily?
P: Tak většinou procházky a maluju. Takže i ta tvorba.
T: Takový čas pro sebe? Na procházce jste sama?
P: Ne, s mužem, s mužem žijeme.
T: S mužem.
P: Právě si myslím, že je taky důležitý protipól, protože rodiče ADHD dětí se vlastně se těm svým potomkům musí věnovat mnohem víc. Potřebují více asistence a o to víc ale zas ty rodiče potřebují někde ten ventil, vydechnout, načerpat tu energii. Pokud to nemají, tak to je potom těžké.