Lenka byla vyděšená, svého syna vzala do náručí a běžela pro pomoc.
Já jsem tenkrát byla vdaná, žila jsem s manželem, a šla jsem věšet prádlo. A nevím teda, nevzpomínám si, kolik bylo ráno hodin, ale bylo to ráno. A teď já jsem se vrátila a svého syna jsem našla, v podstatě spadl, řekla bych, snad ze dvou metrů, možná to bylo míň, nevím úplně přesně. Syn byl ale tenkrát na čtyřech končetinách jak pejsek a hlavičku měl – jak to mám říct – takhle vzadu, zakloněnou. A trošinku, co si vybavuju, tak se odehrávaly takové tiky, spíš mi to přišlo, jako by tu hlavičku nemohl dát dopředu. Já jsem vůbec netušila, že nějaká epilepsie existuje. Nebo co to vůbec je. Jsem to ani nedomyslela, to bylo dítě, které upadlo z křesla, takže já jsem ho sebrala. Ale já jsem ho z těch čtyřech vlastně vzala do náručí a viděla jsem, jak má očička v sloup. Jenom bělmo. Samozřejmě panika, já jsem, nevím, jakým způsobem, letěla šíleně z toho třetího patra paneláku. Naštěstí jsem měla, já nevím, 200 metrů snad zdravotní středisko, takže jsem přiletěla tam, prostě vyděšená maminka, křičela jsem: „Pomozte mi, pomozte mi!“ Plná čekárna lidí, to si vybavuju, maminky měly nějaké očkování, nevím. Syna tenkrát ošetřili, v podstatě okamžitě nás odvezli do šumperské nemocnice. A začalo martyrium vyšetřování. Teď se dbalo na to, kde mi spadl, jestli jsem já něco nezavinila, a došli jsme k anamnéze epilepsie.